Text a foto: David Šefl
Lidé se mě velice často ptají, proč jsem se rozhodl vydat na rok do Japonska. Zároveň od nich slýchám různé reakce: „Vždyť je tam hrozně draho.“ „Cizince tam moc nemají rádi.“ „Bez japonštiny se ztratíš.“ Nebo dokonce: „Japonci jsou divní, nenajdeš si tam žádné kamarády.“ „Tetování radši ani neukazuj!“ „Zavraždí tě Yakuza!“ Po pěti měsících v Zemi vycházejícího slunce však mohu s klidem říct, že všechny tyto mýty jsem si sám ověřil a úspěšně vyvrátil. Japonsko je země, kterou si mnozí idealizují jako místo, kde každý jí sushi, sleduje anime a čte mangu. Skutečnost je však trochu jiná, a mnohem pestřejší.
Jak to všechno začalo...
Můj vztah k Japonsku sahá až do dětství, kdy jsem každé víkendové ráno vstával brzy jen proto, abych v televizi mohl sledovat Pokémony. Jako teenagera mě začala fascinovat japonská kuchyně a v dospělosti jsem si doslova zamiloval tradiční japonské zelené čaje. Jak se říká – láska prochází žaludkem. A právě odtud se můj zájem o Japonsko postupně prohluboval. Začal jsem objevovat jeho bohatou historii, sledovat anime, poslouchat japonskou hudbu a postupně objevovat mapu celého Japonska.
Všechno to začalo 20. února 2020. Ten den jsem udělal jedno z nejdůležitějších rozhodnutí svého života. Koupil jsem si svůj první použitý fotoaparát Sony a6300 a rozhodl se vyrazit na rok na Nový Zéland. Cestou jsem měl mít zastávku v Hongkongu, ale kvůli začínající pandemii jsem musel zrušit jak let, tak ubytování. Místo toho jsem se ocitl v Tokiu. Strávil jsem zde jen týden, ale i tak krátká návštěva stačila. Zamiloval jsem se na první pohled. Pro perfekcionistu, jako jsem já, bylo Japonsko hotový ráj! Každá věc má své místo, vlaky jezdí na čas, lidé stojí srovnaní v řadách, jídlo dostanete přesně tak, jak je vystavené, a i obal na onigiri je promyšlený do posledního detailu. Byl jsem fascinován a okamžitě mi v hlavě naskočila myšlenka, že po Novém Zélandu se musím na rok vydat do Japonska. Jak ale víte, cestování v roce 2020 nebylo vůbec snadné. Když se svět začal vracet do normálu, nebo spíše ocitl v nové éře, procestoval jsem několik dalších zemí v Asii a Evropě, a teprve potom jsem začal přemýšlet, co dál – cítil jsem ale, že po těch letech potřebuji znovu vystoupit ze své komfortní zóny. A co by mohlo být větší výzvou než země, kde se téměř nemluví anglicky a kultura je zcela odlišná od té naší? Moje okolí mě často popisuje jako cílevědomého a neústupného člověka, a možná na tom něco bude. Po čtyřech letech jsem se svého snu o Japonsku nevzdal, a tak jsem dnes tady!
PŘÍPRAVA TECHNIKY NA CESTU
Před cestou jsem se rozhodl ještě trochu vylepšit svoji výbavu. Původně jsem měl Sony a7 III, ale hledal jsem něco menšího, ideálního na cestování, přičemž jsem si chtěl ponechat full frame. Nakonec padla volba na tělo Sony a7c II, které si mě naprosto získalo. Full frame v APS-C těle, ideální volba! K tomu jsem přibalil Sony FE 20mm F1,8 G, jeden z mých nejoblíbenějších objektivů. Dále mám univerzální zoom Tamron 28–75 mm f2,8 Di III VXD G2 a Tamron 70–180 mm f2,8 Di III VC VXD G2. Poprvé jsem naprosto spokojený se svou fotografickou výbavou na cesty. Nezbytnou součástí je pro mě také vybavení od Peak Designu – batoh, stativ, organizér, popruh, Capture a další drobnosti, které jsou ideální pro fotografy na cestách. Na závěr jsem ještě pořídil DJI Mini 3 Pro, což se ukázalo jako další skvělé rozhodnutí, protože většina zákazníků nyní vyžaduje fotky z dronu.
Krásy a strasti Tokia
V srpnu 2024 jsem konečně dorazil do Japonska. Cestoval jsem po Tokiu, poznával nové lidi, vychutnával místní gastronomii, zašel na tradiční čajový obřad, navštívil maid café a setkal se s japonskými přáteli. Splnil jsem si sen a viděl Grand Sumo Tournament, vydal se na výlet do Jokohamy a několikrát zavítal do Kamakury. Navštívil jsem desítky chrámů, svatyň a muzeí, fotil a natáčel jako o život, když přišel první zádrhel. Nedařilo se mi otevřít bankovní účet, a bez něj bylo prakticky nemožné v Japonsku pracovat. K tomu všemu mě z pláží Kamakury vyhnal tajfun, takže jsem se vrátil zpět do Tokia. Vyzkoušel jsem několik bank, ale bez úspěchu.
Ubytování v hostelech začínalo být finančně náročné, a tak mě napadlo, že bych mohl trochu ušetřit dobrovolničením. Zeptal jsem se na recepci hostelu, jestli nepotřebují pomocníka. Odpověď byla kladná, jeden dobrovolník by se jim opravdu hodil. Jak by řekla moje babička: „Líná huba, holé neštěstí!“ Ubytování bylo vyřešené a já měl čas dál řešit svůj problém s bankovním účtem. Pátá žádost byla opět zamítnuta. V té době jsem se seznámil s Japonkou, která se chystala na rok odletět na Nový Zéland. Nabídl jsem jí pomoc a podělil se o své zkušenosti z tříletého pobytu na Zélandu. Druhý den jsme se sešli v parku, kde jsme si dlouze povídali. Mezitím mi zamítli už šestou žádost o účet. Když jsem jí vysvětlil svůj problém, zamyslela se; a po rozloučení mi přišla zpráva, jestli mám ráno čas. Odpověděl jsem, že ano, a ona mi napsala, že udělala rezervaci v bance a půjde tam se mnou. Ráno jsme do banky dorazili společně. Ona vše vyřídila v japonštině a během půl hodiny jsem měl konečně japonský bankovní účet. Neuvěřitelné, karma vážně funguje!
Přírodní a kulturní bohatství Japonska
Jakmile jsem obdržel všechny potřebné dokumenty, opustil jsem po dvou měsících Tokio a vydal se na první pořádný výlet po Japonsku. První zastávka byla u Mt. Takao. Konečně jsem se dostal do přírody a viděl hory, které mi tolik chyběly. Čerstvý vzduch, nádherný západ slunce a hiking. To bylo přesně to, co jsem potřeboval. Po pár dnech mě ale šílený liják přiměl přesunout se k jezeru Kawaguchiko. Bylo tam o 20°C chladněji než v Tokiu, což mě docela zaskočilo.
Výhled na posvátnou a nejvyšší horu Japonska, Fuji, mě však zahřál na duši. Procházel jsem se nádhernými hlubokými lesy, objevoval jeskyně, jezera a každé ráno jsem vstával ve 4 hodiny, doufaje v perfektní fotku při východu slunce. Fuji se mi ale většinou ukázala až kolem poledne. Nevadí, i tak to stálo za to, a já se rozhodl pokračovat autobusem do městečka Fuji. Jednoho večera jsem fotil západ slunce s výhledem na horu, když v tom jsem si všiml, že ostatní japonští fotografové míří objektivy opačným směrem. Jeden z nich mi vysvětlil, že právě padají meteority, vzácný úkaz, který se dá vidět při západu slunce. Objektiv mi na to sice nestačil, ale podívaná to byla nezapomenutelná.
Další zastávkou byla Shizuoka, kde jsem přespal v kavárně a ještě zvládl dva online pohovory. Poté mě cesta zavedla do Nagoje, kde jsem potřetí během svého výletu bydlel u místního Japonce. Oba jsme milovníci hikingu, takže jsme společně vyrazili do Magome a Tsumago, historických vesnic, které během feudální éry spojovaly Kjóto s Edem (nyní Tokiem).
Obě vesnice si zachovávají jedinečnou atmosféru dávných časů a jsou propojené malebnou turistickou stezkou. To místo mě naprosto uchvátilo. Užili jsme si krátký hike, stopovali, ochutnávali tradiční jídlo z pouličních stánků, a mě děsily varovné cedule s medvědy, ale prý jsem neměl důvod se bát. Uprostřed lesa jsme narazili na čajovnu, kde starší pán zdarma servíroval čaj poutníkům. Když mi můj nový kamarád přeložil, že tu čaj servírují už 200 let, 365 dní v roce, úplně mě to ohromilo. Taková tradice perfektně vystihuje japonskou mentalitu.
Po návratu domů mi kamarád oznámil, že jeho kolega slaví narozeniny a že večer přijde pár přátel. Zeptal se, jestli bych mohl připravit něco českého. V japonském supermarketu to byl trochu boj, tak jsem se nakonec rozhodl jen pro smažený sýr a pomohl s přípravou sushi, sashimi a vývaru. Večer dorazili kluci a párty mohla začít! Já sotva mluvím japonsky, oni stěží anglicky, ale přesto jsme si skvěle rozuměli. I když jsem vegetarián, nemohl jsem se nabažit čerstvých ryb, a kluci si zase pochvalovali smažený sýr. Upřímně, nevím, jestli to mysleli vážně, protože Japonci vám vždycky všechno pochválí, ale talíř byl během chvilky prázdný, takže jim to budu věřit. Byla to jedna z nejzajímavějších oslav, jakou jsem na cestách zažil. Tohle je přesně ten důvod, proč neustále říkám: poznávejte místní!
Nara, Kjóto a Osaka
Po několika dnech jsem opustil Nagoju a vydal se směrem ke svému cíli, Kansai Triu, což zahrnuje Naru, Kjóto a Osaku. Tuhle trojici jsem si vždycky přál navštívit, a teď jsem tu. Po měsíci cestování autobusy, vlaky, stopem a pěšky jsem konečně dorazil. Začal jsem Narou, která působí jako město z pohádky. Kromě spousty památek na seznamu světového dědictví UNESCO jsou hlavním lákadlem pro turisty jelínci. Proč? Tito roztomilí parťáci se volně pohybují mezi lidmi, navštěvují chrámy, svatyně, a dokonce občas zajdou i do obchodů. Loudí po turistech jídlo, klaní se jako správní Japonci a umí přecházet přes přechod. Tohle člověk musí zažít, to se těžko popisuje. Po pár dnech vám jejich přítomnost začne připadat úplně normální. Jen tak sedíte na kopci v parku, pozorujete západ slunce a po vašem boku máte tohoto roztomilého parťáka.
Další zastávkou bylo Kjóto, kulturní metropole Japonska. Město je plné buddhistických chrámů, šintoistických svatyní, paláců a zahrad, z nichž mnoho patří na seznam světového dědictví UNESCO. Procházel jsem se malebnými uličkami, obdivoval historické stavby a ponořil se do atmosféry tohoto jedinečného místa. Kjóto mě naprosto uchvátilo a stalo se prozatím mým nejoblíbenějším městem v Japonsku.
Poslední část mého Kansai Tria byla Osaka. Našel jsem si ubytování u dívky, která zde žije už deset let. Strávil jsem u ní čtyři týdny jako spolubydlící, a během té doby se u nás vystřídali hosté z různých koutů světa: holka z Česka, z Číny a z Turecka. Prozkoumával jsem Osaku, ochutnával místní vyhlášené jídlo a vyrážel i do okolí, jako je Kobe nebo Minoh, kde podzim pomalu začal barvit listy do nádherných odstínů. Jeden den jsem si udělal další výlet do Kjóta, a s kamarádem z Osaky jsme podnikli cestu do 200 km vzdáleného města Ise. Zde se nachází nejposvátnější šintoistická svatyně v celém Japonsku. Atmosféra, klid a spiritualita toho místa byly nepopsatelné. Byl to zážitek, na který nikdy nezapomenu.
Zimní ostrov
Mezitím jsem získal novou práci na ostrově Hokkaido, a tak jsem koupil letenky a vydal se do nejchladnější oblasti Japonska. Zatímco v Osace panovalo počasí ideální na opalování, Hokkaido mě přivítalo silnou vrstvou sněhu. Po 12hodinové cestě, která zahrnovala vlaky přes Osaku, letadlo, další vlaky na Hokkaidu a nakonec auto, jsem dorazil do městečka Kutchan. To je místo, kde pravidelně napadnou 2–3 metry sněhu, teploty mohou spadnout až na -20°C a místní sníh je považován za nejlepší na světě.
Začal jsem tu pracovat jako číšník, řidič a kurýr. Po pár dnech mi zaměstnavatel oznámil, že jejich marketingový tým je nadšený z fotek, které jsem poslal, a nabídl mi novou smlouvu na focení. Do měsíce jsem navíc získal další práci v hotelu. Teď tedy kombinuji pohostinství, řízení a kurýrní služby, ale především pracuji jako fotograf pro tři různé firmy. Fotím hosty, zaměstnance, hotely i chalupy, které pronajímáme, nejvíc mě ale baví zachycovat japonské kuchaře. Jsou to opravdoví mistři svého oboru a sledovat je při práci je vždy velice inspirující! I když ještě nevím, co mě čeká v druhé polovině mého pobytu v Japonsku, jedno je jisté, bude to rychlá a zběsilá jízda!
Yorumlar