Laponsko: Hra světel a stínů, sněhu a ledu

Text a foto: Pavlína Piťhová

MUDR. PAVLÍNA PIŤHOVÁ, Ph.D. – Je lékařka se specializací vnitřní lékařství, diabetologie a angiologie. Vedle působení v motolské nemocnici vyučuje i na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Jako dítě trávila spoustu času s dědečkem–fotografem v černé komoře. Fotografováním se začala více zabývat před 15 lety, kdy si koupila digitální zrcadlovku a absolvovala první kurzy fotografie. Posléze absolvovala i rekvalifikační kurzy fotografování. Jezdí na fotoexpedice, miluje oblast Himálaje, Island, severní Evropu. V poslední době krajinu kombinuje i s figurální fotografií.

Konec ledna 2025. Zima, mráz až -32 ºC. Sníh, led a tma. Slunce vychází kolem 9:45 hod a zapadá před 14. hodinou. Jsou-li na obzoru hory, nevyhoupne se přes ně ani v poledne. Pro fotografy výhoda? Světlo vhodné k fotografování je prakticky po celou dobu dne, východ Slunce přechází plynule do jeho západu. Tedy pokud není zataženo a nechumelí. A noc je dlouhá, temná. Pro místní obyvatele nevýhoda? Riziko deprese? Co já vím? Ale prodlužování dne postupuje velmi rychle, ze 4 hodin denního světla na počátku jsme se dostali na téměř 5,5 hodiny po 9 dnech pobytu; polární noc, kdy se sluníčko nad obzor nedostane vůbec, už byla dávno pryč… Zvláštní a fascinující sledovat, jak se světelné podmínky mění jinak než v našich zeměpisných šířkách. To vše, a ještě mnohem více je Laponsko.

Jako Laponsko nebo i Sámsko (Lappland, Lappi, Sápmi, Sameland) je označována severní část skandinávského poloostrova, táhnoucí se od Norska přes Švédsko a Finsko až do oblasti Ruska. V moderní švédštině a norštině se stále více výraz Laponsko opouští a nahrazuje výrazy, obsahujícími pojmenování po původním obyvatelstvu tohoto území, Sámech. Ačkoliv tvoří jen asi 5 % zdejší populace, jedná se o hrdý národ. Jsou nejseverněji žijícími původními obyvateli Evropy a široké obličeje jeho příslušníků poznáte na první pohled.

Sámové žijí na severu Evropy minimálně 5 tisíc let. Tradičně se věnovali rybolovu, lovu zvěře pro kožešiny a chovu ovcí. Jejich nejznámějším způsobem obživy, který je považován za základní součást sámské kultury, je ještě i dnes polokočovný chov sobů. Ve Švédsku dokonce k jeho provozování mají právo pouze Sámové. V pusté krajině, kde široko daleko kolem nebyly známky osídlení, jsme zastavili u ohrady a přítomnou Sámku poprosili o možnost podívat se na soby. Jaké bylo naše překvapení, když po chvíli přijela dodávka s vlekem a uvnitř bylo 9 sobů! Sámská rodina (3 generace žen a 2 muži) je opatrně vypustila do ohrady. Sobi se okamžitě začali krmit sušeným mechem a lišejníky rozházenými z papírových pytlů umístěných v ohradě. Sámská babička nám vysvětlila, že tak pro soby zajišťují dostatek potravy zejména v zimě, kdy planiny a kmeny stromů jsou hluboko pod sněhem. A když někdy sobi z ohrady utečou? Toho jsme byli svědky zase jindy. Nahání je zpátky…Jak? K našemu údivu na sněžných skútrech po zemi a současně vrtulníkem ze vzduchu… Nicméně sobi a losi jsou součástí zdejší přírody, potkáte je a můžete je zde fotografovat i ve volném prostoru (pravda, někdy však s červeným obojkem…)

Největší část území Laponska leží hluboko za polárním kruhem. Švédská část kolem města Kiruna je krajinou s mnoha řekami, zamrzlými jezery a horami, dosahujícími až 2000 m n.m. Kiruna (severosámsky Giron), sídlo švédského sámského parlamentu a největší městské sídlo ve švédském Laponsku, je původně staré hornické město se stále funkčním dolem na železnou rudu. V současné době je původní staré město likvidováno, památky jako kostel a stará hasičská zbrojnice budou přesunuty vcelku (podobně jako kostel v Mostě) severněji do nové oblasti, tzv. Nové Kiruny, mimo oblast těžby. Hlavním důvodem stěhování je sesedání půdy a vznik nebezpečných trhlin při poddolování oblasti. Pro „splynutí s prostředím“ jsme si v jeden zachumelený večer pustili katastrofický film Nad propastí, inspirovaný možnou katastrofou Kiruny. V blízkosti města jsou 2 kopce, Kiirunavaara je pravděpodobně největším tělesem, tvořeným železnou rudou, na světě a je tak základem doposud funkčního dolu. Z dálky připomíná Ocelové město J. Vernea. Na druhém kopci, rovněž původně dolu, tvořeném částečně rekultivací z těžebního odpadu, Luossavaara, vznikla sjezdovka s umělým osvětlením a sedačkovou lanovkou, a tu jsme vyzkoušeli.

Asi 20 km od Kiruny leží vesnice Jukkasjärvi v údolí řeky Torne, proslulá ledovým hotelem. Právě ledové kvádry, těžené z koryta řeky, se staly základem staveb vznikajících každoročně v této oblasti. Věhlas hotelu je veliký, každoročně se na jeho výzdobu sjíždějí umělci z celého světa, a stává se tak unikátním uměleckým projektem. Přes den slouží jako muzeum ledových výtvorů (ano, některé interiéry byly vskutku jedinečné), je zde i kaple/obřadní síň. Večer se procházející turisté zamění za ubytované hosty – samozřejmě za zvláštních podmínek. Své věci si necháte ve skříňkách ve zděné budově, kde je i areál koupelen a saun, a do vlastního ledového pokoje jdete ve speciální kombinéze a se spacím pytlem… Teplota je uvnitř udržována kolem -5 ºC, spí se na ledových postelích, krytých sobími kůžemi a vynálezy jako toaletu, umyvadlo či zásuvku v ledových pokojích nehledejte…

V severní části Laponska, asi 100 km od Kiruny, leží pozoruhodný národní park Abisko. Fotografovali jsme zde i unikátní horský útvar ve tvaru písmene U, zvaný Lapporten (Laponská brána). Abisko není velké a produkuje jen malé světelné znečištění, jeho liduprázdné okolí je tedy velmi vhodné pro fotografování polární záře. V blízkosti městečka leží jezero Torneträsk o rozloze 330 km2, obklopené horami. Na jeho ledové ploše jsme stáli a fotili několikrát. Poprvé nás na sklonku dne zaujal dřevěný domeček na lyžinách uprostřed jezera. Cože to je? Inu, jak jinak…sauna! Pojďme k ní, na fotce bude zajímavá! Ale ouvej, zpod nohou se nám ozývalo temné dunění, jak led praskal a posouval se. Pro poprvé si troufl i jen ti nejodvážnější, všichni až při další návštěvě…

Za dlouhých nocí můžete pozorovat a fotografovat polární záři. Neuvěřitelná světelná show a velmi impresivní osobní zážitek. Od doby, kdy jsem poprvé polární záři viděla a fotila před 10 lety na Islandu, toužím se za ní neustále vracet. Když na závěr hodin jógy padne výzva k meditaci, vždy si představuji, jak letím – na koštěti alá Harry Potter – za polární září. Vzhledem k poloze Laponska za polárním kruhem je při jasné obloze velká šance polární záři „zažít“. V podstatě stačí Kp index 1-2, dostatečná rychlost a negativní hodnoty, tj. jižní směr (tzv. BZ index) slunečního větru. Potom už jen najdeš vhodnou lokalitu, postavíš pevný stativ, zaostříš manuálně na nejjasnější hvězdu, nastavíš nejmenší možné clonové číslo a čekáš. V -30 ºC to ne- musí být zábavné, ale adrenalin je většinou vysoko. Merino triko s krátkým, s dlouhým rukávem, mikina, 2 péřové bundy, do bot samovyhřívací polštářky. Nejzranitelnější jsou ruce, vzhledem k ovládání fotoaparátu máš jen tenké rukavice a v krátkých intervalech je strkáš do péřových rukavic. A ono to přijde. Z úplné tmy tanec světel na obloze, od zelené po temně fialovou. Pak jen měníš čas expozice podle síly záře a podle rychlosti tancování „záclonek“. Jak rychle přišla, tak rychle i pohasne. S bušícím srdcem sedáš do auta a hajdy na ubytování. A ona se zase rozsvítí! Zastavuješ na kraji silnice, odpočívadla a krajnice jsou zahrnuté sněhem, zaostříš, vyfotíš a kruci! Neuvědomíš si, že zadní světla auta zbarví snímek do ruda. Zhasněte ta světla! A tak stojíš a fotíš na hlavní silnici u neosvětleného auta, s malou dušičkou – naštěstí se první auto objeví až zhruba po 20 minutách. Takže rychle nastartovat, rozsvítit a dát o sobě vědět…

Další večer jsme fotili na jezeře u Abiska. Oblouk polární záře narušily mraky, do toho skupinka lidí s červenými čelovkami a z břehu svítí světla auta… takže dokonalá luminografie.

Co ještě v Laponsku dělat? Vyzkoušeli jsme jízdu psím spřežením. Venkovní teplota -26ºC, mrznoucí mlhou prosvítá oranžové Slunce. V areálu je spousta kotců, ve kterých štěkají psi, těšící se na proběhnutí v okolních lesících a na planinách. Oblečete si speciální zateplené kalhoty, bundu, boty, čepici a usadíte se na saně, tažené psím spřežením. 10 psů a musher – Ital (není mu tam zima?). Saně jedou kouzelnou zasněženou krajinou, břízky kloní své koruny pod tíhou sněhu a pohyb saní ještě zvyšuje pocit zimy, takže po zastavení máte námrazu i na obočí a řasách, pocit pálení v očích je prý normální – zmrznou i slzy! Pouze váhavě a jen občas vytáhneme ruku z péřových rukavic a mobilem fotíme okolí a psy. Foťák v té zimě s sebou nikdo nemá, ale tady jde hlavně a především o zážitek.

A ten tedy byl…

Zima, sníh, led, hra stínů a světla. To je Laponsko.