Text a foto: Petr Palarčík
PETR PALARČÍK (*1963) žije v Olomouci. Věnuje se dokumentu a street fotce. Fotí kulturní akce (divadlo, slam poetry, autorská čtení, koncerty, vernisáže), jeho oblíbeným tématem je hospoda. S rodinou rád cestuje a fotí cestovní dokument. Na každé cestě si píše deník, postaru, rukou. Následující řádky z něj vycházejí.
Je po covidu, tak kam se vydat?
Už pár let se ženou Alenou a dcerou Annou cestujeme sami, bez cestovek. Máme v týmu dobře rozdělené role. Alena je manager, já fotograf a Anna „language support“. Před korona krizí jsme spolu navštívili Thajsko a Indonésii, loni pak Indii, Vietnam a Maledivy. Za covidu se holt moc daleko nedalo, a po těch dvou nesnadných letech přišel nápad, který šel realizovat zřejmě jedině s cestovkou: Egypt, plavba po Nilu. Ne že by to po vlastní ose nešlo, ale bezpečnější a jednodušší se nám to jevilo takto. Jako neřidiči bychom také museli spoléhat na místní dopravu, což v Asii nebyl až tak problém, ale v Egyptě si to, kromě taxislužby, moc nedovedu představit. Dosud jsme tu byli čtyřikrát. V roce 2019 a letos to byly jen týdenní „šnorchlovací“ výlety za účelem odpočinku, doplnění dopaminu, vypláchnutí ustarané hlavy Rudým mořem a focení korálových útesů a delfínů. Ale tentokrát bylo cílem víc – splnit si klukovský sen a na vlastní oči vidět památky egyptské civilizace. A právě to nabízeli v cestovní kanceláři pod názvem Hatšepsut 5. Čtrnáct dní na pobřeží Rudého moře a na palubě lodi plující po Nilu. My to zkusili. Tentokrát bez dcery, která měla jiné plány.
Asuán a Abú Simbel
Po dvou dnech strávených u moře v oblasti Marsa Alam (s jednoduchou náplní: slivovice, snídaně, oběd, večeře, moře celý den, večer brandy v baru) a po osmi hodinách trmácení busem jsme se v Asuánu spolu s dalšími Čechy nalodili na velký „parník“ společnosti Iberotel. Při návštěvě chrámu Philae, zasvěceného bohyni Eset, bereme první lekci egyptské mytologie od průvodce Saída: Bohyně Eset si vzala svého bratra Usira. Toho zavraždil jejich krutý bratr Suteh, rozřezal jeho tělo na čtrnáct kusů
a rozházel je po Egyptě. Eset našla všechny části vyjma falu, zrekonstruovala tělo a vzkřísila boha k věčnému životu. Spojením s jeho tělem pak počala a porodila boha -sokola Hora, který později se Sutehem bojoval, porazil ho a také rozsekal na čtrnáct kusů... Tolik příběh, který nás provázel celou cestu. Saíd je dobrý egyptolog. A umí dobře česky...
Večer se plavíme po Nilu na felúce a pak procházíme uličky v centru města. Na ulici fotím raději od pasu, neriskuju příliš konfrontaci s místními. Saíd mi nedoporučuje fotit ženy, aby pak nebyl problém s jejich mužskými protějšky. Ale vypadá to, že obavy jsou poněkud přehnané.
Ve čtyři ráno jedeme pouští do Abú Simbelu. Po deváté jsme na místě. Z pahorku nad vodami Násirova jezera se vyloupnul skalní chrám. Staneme v němém úžasu. Je ohromující. Saíd na nás vybalí celou historii Ramesse II.
Ramesse II. Veliký byl egyptský faraon 19. dynastie. Měl přes 50 manželek a více než 100 dětí. Vyhrál všechny bitvy, pouze ta poslední, s Chetity, dopadla plichtou. Ale vzal si jejich princeznu Suškanu a s Chetitskou říší vycházel dobře. Byl to nejvýznamnější panovník Egypta všech dob. Změnil organizaci správy země, reformoval armádu, nechal postavit řadu význačných staveb.
Průčelí tohoto chrámu tvoří čtyři 22 m vysoké panovníkovy sochy. Zadní svatyni se sochami bohů, kterým byl zasvěcen (Amon Re, Ptah, Hamakhis), a boha-faraona Ramesse II. osvětlují za jarní a podzimní rovnodennosti paprsky vycházejícího slunce, přičemž světlo dopadá nejvíce na Ramesse II. Opodál je druhý chrám, který nechal postavit pro nejmilovanější ze svých žen, královnu Nefertari. Její jméno znamená Nejkrásnější z krásných. Musela to být velká láska...
Oba chrámy byly v letech 1964–1968 kvůli napouštění Násirova jezera rozebrány a znovu sestaveny na nové lokaci o 65 metrů výše. Jet o historicky největší počin archeologického inženýrství.
Na krásném modrém Nilu – z Asuánu do Luxoru
Loď odrazila od břehu. Plujeme po Nilu! Vždycky jsem záviděl Herculu Poirotovi tu „dovolenou“ – a teď ji zažíváme. Ostatně Agátinu Smrt na Nilu mám s sebou a čtu ji při relaxu na horní palubě u kávy a doutníčku. Snad doplujeme všichni živí a zdraví – postavy z naší party jako by vypadly ze stránek knihy. Řeka je krásná, modrá, klidná, silná. Z horní paluby fotím krajinné scenérie a dění na březích. I třeba bizarní situaci za zdymadlem plavební komory, kde k našemu obru přikurovali své loďky prodavači suvenýrů, doslova se k ní přisáli, jak děcka k prsům matky, a pluli kus cesty s námi.
Hlavním naším cílem jsou ovšem chrámy, perly na náhrdelníku řeky. „Dvojchrám“ Kom Ombo je zasvěcen bohu se sokolí hlavou, Horovi, a bohu s krokodýlí hlavou, Sobekovi, bohu vod, úrody a plodnosti. Cestou k němu musíme projít koridorem stánků se suvenýry a s neodbytnými prodavači. Stokrát opakujeme „no, thank you“, „šukran, la’a“. Za soumraku jsem natočil na GoPro produkci muezzinů z několika zdejších mešit a navštívili jsme Muzeum krokodýlů se sbírkou mumifikovaných plazů, nalezených v kryptě chrámu. Do Horova chrámu v Edfu se z přístavu vezeme bryčkami. Je to pitoreskní zážitek, dobře si zafotím cestou i v samotném chrámu, který byl postaven až v ptolemaiovském období a ze všech starověkých chrámů v Egyptě je patrně nejzachovalejší.
Kotvíme v luxorském přístavu a na břeh jdeme přes paluby čtyř lodí, spojené můstky. Mezi obřími sloupy chrámu Saíd začíná s výkladem, ale já vím, že si ho nevyslechnu. Světlo je tak akorát... Když se vracím, zrovna říká: „Tak a teď běžte fotit.“ Nezávidím kolegům z party.
Chrám v Luxoru je zasvěcen božské trojici – Amon Re (hlavní egyptský bůh-stvořitel), Mut (bohyně Matka) a Chons (bůh Měsíce). Vznikl za Amenhotepa III., ale současný vzhled získal hlavně za vlády Ramesse II. A pro mě je spolu s Abú Simbelem tím nejskvělejším. Jeho dominantou je 24 m vysoký a 65 m široký pylon Ramesse II., který zdobí nápisy a reliéfy velebící jej v bitvě s Chetity u Kadeše. Před ním jsou obří sochy Ramesse II. a 25 m vysoký obelisk (jeho dvojče je v Paříži). Ramesse II. má řadu dalších soch i na sloupovém nádvoří chrámu. Stmívá se a my se jdeme ještě projít do „aleje sfing“, což bývala 3 km dlouhá procesní cesta mezi zdejším a Amonovým chrámem v Karnaku. Ze stovek soch sfing zbylo několik desítek.
Bryčkou s koníkem jedeme do nočního města. Luxor má půl milionu obyvatel. Mám dojem, že jsme je potkali všechny. Opět je to parádní jízda – v ulicích chudých, ale velmi živých. Točím videa, ale hlavně cvakám fotky, osměluju se. Lidé se smějí a děcka mávají, tak je to v pohodě.
Králové a královny
V Údolí králů je prozkoumáno 62 dokončených hrobek. Máme zaplacen vstup do tří z nich. A za příplatek 15 $ navštívíme i tu nejslavnější – hrobku Tutanchamona (KV 62), kterou před 100 lety objevil Howard Carter. Do nitra hrobek vede dlouhá chodba, prochází sály a na konci je pohřební komora se sarkofágem. Výzdoba chodeb a hlavně sálů je velmi zachovalá a úchvatná. Postavy na zdech se snažím fotit v interakci
s živými – s návštěvníky. A k našemu překvapení je v KV 62 i její „obyvatel“ – Tutanchamon. Leží ve skleněné rakvi jak Růženka, zakrytý tak, aby byla vidět jen hlava a chodidla se zahnědlou a scvrklou kůží. K focení to moc není.
Chrám královny Hatšepsut v Dér El-Bahrí na pozadí skalního masivu je velmi fotogenický. Vypadá jako nový – byl přesvědčivě rekonstruován. Královna vládla Egyptu nejprve jako regentka za nevlastního syna Thutmose III., ale pak se prohlásila za faraona a vládla dalších 15 let. Nosila falešný vous a nechala se zpodobňovat jako muž. Po její smrti se dostal Thutmose III. konečně na trůn a zničil vše, co by ji připomínalo. Vymazal z kartuší její jméno, zohavil její sochy. Carter objevil v Údolí králů hrobku s mumiemi dvou žen (!), ale až po sto letech se zjistilo, že jedna z nich je právě Hatšepsut.
Zastavili jsme se ještě u Memnonových kolosů. Ty původně stály před prvním pylonem chrámu Amenhotepa III., který se nedochoval, protože byl z nepálené hlíny a záplavy jej zničily. Sochy zpodobňovaly panovníka.
V Údolí královen bylo odkryto více než 90 hrobek. Pohřbeny tu jsou nejen královny, ale i královské děti a nejvyšší hodnostáři. Opět se podíváme do tří z nich. Celý den je strašné vedro. Žízeň je taková, že sotva člověk svlaží rty, za minutu by pil znovu. A vodou musíme šetřit. Navíc se o mne dnes pokouší „faraonova pomsta“, není mi příliš dobře, ale naštěstí to zvládám...
Karnak je monumentální. Je to největší chrámový komplex v Egyptě, stavěný a rozšiřovaný po dobu 1500 let. Je tak velký, že ho neprojdeme celý. Úžasná je především velká sloupová síň – má rozlohu téměř 5000 m2 a zdobí ji 134 mohutných sloupů v šestnácti řadách. Hlavním bohem je tu Amon Re a byl to nejdůležitější chrám Egypta až do konce antiky. Jsme tu brzy, slunko je ještě vysoko a Saíd nás po výkladu pošle fotit do pekelné výhně. Zchvácený pak dobíhám k nastartovanému autobusu. Saíd se směje, když říkám: „Teď teprve je to správné světlo na focení.“ Inu, v Karnaku zavírají chrám dříve.
Večer jsme se se Saídem rozloučili. Po posledním noclehu na lodi odjíždíme na pobřeží. Čeká nás už jen odpočinek, pár dní šnorchlování a let domů.
Říjnová odyssea – pyramidy!
Egyptskou cestu jsme doma završili návštěvou nádherné brněnské výstavy s názvem Tutanchamon. Ale ke komplexitě ještě něco chybělo. Inu, co je Egypt bez pyramid? V říjnu jsme se proto do země vrátili. Z Hurghady jsme na dva dny odjeli do Káhiry, Gízy, Sakkáry a Dahšúru. Vyfasovali jsme průvodce jménem Hen, který zná Saída, obdivuje jeho práci, ale jeho kvalit nedosahuje.
Když stojíte pod pyramidami faraonů Chufua, Rachefa a Menkaurého, jímá vás posvátná úcta. Jsou prostě kolosální. A já upřímně zazáviděl pánům Hanzelkovi a Zikmundovi tu noc na vrcholu, pod hvězdami. Po Chufuovi zbyla kromě pyramidy jen jedna malá soška. A tu jsme předtím viděli v Egyptském muzeu v Káhiře. Muzeum je zajímavé, ale zoufale zastaralé. Nicméně fotilo se tam skvěle. Návštěvníci jdou s artefakty dobře dohromady. Pod pyramidami je až moc lidí. Jdeme dovnitř, strmou šachtou nahoru. V pekelném vedru se stěží vyhýbáme těm, kteří jdou dolů. Mám odřený batoh a otlučenou hlavu. Pohřební komora je situovaná uvnitř, ve výšce 46 m. Vše je zde opocené vysráženou vlhkostí z člověčího dechu. Jsme pak docela rádi zase venku, na vzduchu.
Na bryčce jsme objeli celý areál až ke Sfinze a dostali se tak na místa, kterých bychom pěšky nedosáhli. Fotky odsud mají „jiný rozměr“. Ovšem koník se v tom písku nadřel. Zasloužil by si otep sena navíc a dožití v slušném koňském penzionu. Sfinga nás uhranula jakousi magickou oduševnělou krásou. Fotím ji samotnou, ale i s lidmi, jako přiznaným koloritem. Zůstáváme až do západu slunce a jsme nadšeni. Do hotelu to není daleko. S překvapením zjistíme, že z něj máme celý areál s pyramidami a Sfingou jak na dlani. Pěkný bonus. Ráno vyrážíme do Sakkáry. Džóserovu pyramidu postavil velekněz a vrchní královský architekt Imhotep. Na původní mastabu přidal dalších pět stupňů – tak vznikla první egyptská pyramida. Prošli jsme celý areál, ale dovnitř jsme lístek neměli, což je škoda, pohřební komora má být velmi krásně vyzdobená. Poté jdeme do nedalekých hrobek vezíra Kagemniho a krále Tetiho. Jejich výzdoba je nádherná, takže to je víc než dobrá náhrada...
Ze Sakkáry jedeme přes Memphis (obří ležící socha Ramesse II. rozhodně stála za vidění) do Dahšúru, k Lomené a Červené pyramidě. Obě dal vystavět faraon Snofru, do obou jsme se podívali. Je tu pramálo turistů, takže jsme se sice zase zapotili a já si opět notně otloukl hlavu o strop chodeb, ale nehrozil „obousměrný provoz“. Pak už frčíme zpět do Gízy. A po „nuceném“ pobytu v Hurghadě, kterou jinak velmi nedoporučuju, domů. Plni zážitků, se spoustou fotek.
„Byla to radost, plavit se po Nilu. Byla to krása, vidět chrámy a pyramidy starého Egypta.
Až ve smrti projde má duše do Duatu, Říše mrtvých, snad obstojí u posledního soudu ve zkoušce dvaačtyřiceti bohů, kterým předsedá bůh Usir. Kéž moje srdce bude lehčí než pírko pravdy bohyně Maat a bůh zemřelých Anup po jeho zvážení pošle mou duši do Aaru (ráje), kde bude přebývat ve věčné blaženosti. Tedy, ne že bych tam spěchal. Naopak. Především doufám, že nám bude dopřáno podobně zajímavých cest ještě pár podniknout.“
Comments