Jak se portrétní fotografie může stát mostem mezi uměním a dobročinností? Na to našel odpověď fotograf Jan Kvarda: skromný a přátelský Honza jednoduše najde cestu k srdci každého, i zdánlivě namyšleného herce. V rozhovoru se pobavíme o tom, jak fotografové spolupracují s herci, proč je důležité najít společnou řeč a co vše se skrývá za snímky, které zahrnují estetiku a emoce.
Text a foto: Jan Kvarda | Hovořila: Galina Gordeeva
JAN KVARDA je portrétní fotograf, který ke každému focení přistupuje jako k příjemně strávenému společnému času. Přichází s vlastními charitativními projekty, které jsou obvykle zakončeny křtem dobročinného kalendáře, nebo aukcí fotografií. Výtěžek z prodeje jde vždy tam, kde je nejvíc potřeba. Často fotí herce, s nimiž sdílí pozitivní vztah k divadlu. Řada herců si Honzu oblíbila a opakovaně s ním fotí.
@honza.kvarda.fotografuje
Honzo, jak jsi začínal s focením? Kdy jsi začal fotit se slavnými osobnostmi?
Začalo to tak, že jsem se přestěhoval do Prahy. Kromě dalších věcí, nutných k přežití v „divočině“, jsem měl s sebou i svůj první foťák a objektiv. V Praze jsem nikoho neznal. Napadlo mě, že bych mohl spojit svůj zájem o focení s navazováním nových kontaktů. Místo toho, abych se registroval na nějaké seznamce, zaregistroval jsem se na jednu takovou platformu pro fotografy a modelky. Tam jsem potkal spoustu fotogenických lidí z Prahy. Častým focením jsem rozvíjel své fotografické dovednosti. Je pravda, že některé holky, které jsem tehdy fotil, se později staly herečkami nebo influencerkami, ale tehdy jsem vůbec nemohl tušit, kam to dotáhnou. U svých příspěvků na Facebooku jsme měli zhruba stejný počet lajků. Hluboko v archivu bych někde našel pár fotek celebrit, které ještě nebyly celebritami.
Máš to teď jako práci, nebo jako koníček?
Je to koníček i práce, a rozhodně příjemně strávený čas, ať už fotím za peníze, nebo dělám nějaký svůj projekt, do kterého si vybírám lidi.
Jak často přicházíš s vlastními fotografickými projekty?
Každý rok se snažím připravit vlastní fotografický projekt. Je to skvělý způsob, jak tvořit podle svých představ, spolupracovat s lidmi, které mám rád nebo kteří mě zajímají. Líbí se mi myšlenka, že můžu svým focením podpořit nějakou nadaci nebo udělat jinou dobrou věc. Proto jsou už se mnou tak nějak spojené charitativní projekty. Projekt si stavím od první myšlenky až po finální prezentaci. Je to vždycky dobrodružství, protože nikdy úplně přesně nevím, kam mě konkrétní nápad zavede. Samozřejmě jsem i do některých dobročinných projektů přizván, ale srdeční záležitost jsou spíš ty, které si sestavím sám.
Proč do svých projektů tak často oslovuješ herce?
Jedním z hlavních důvodů je i můj vztah k divadlu. Jsem velkým fanouškem. Někdy i třikrát za týden jsem seděl v hledišti. I za covidu. Myslím si, že mám přehled o aktuálních představeních, zároveň i rozumím herecké profesi. Najít společné téma rozhovoru při focení je důležité. Když se s herci bavím o jejich rolích, představeních, která jsem viděl, uvolní to atmosféru. Někdy si vzpomenu i na nějakou jejich konkrétní repliku, a to pak vidíte, jak se jejich oči rozzáří.
Některé herce, kteří jsou o něco mladší než já, kolem 28 let, znám už od jejich studentských začátků. Dobře si pamatuji představení studentů herectví Pražské konzervatoře nazvané Hanspanoptikum, kde jsem poprvé měl možnost vidět herečky jako Štěpánku Fingerhutovou nebo Annu Jiřinu Daňhelovou.
Pak mě ještě napadá představení Chorus Line v podání maturantů a absolventů Konzervatoře Jaroslava Ježka, kde vystupovalo taky mnoho talentovaných lidí, které jsem později, nebo už v té době fotil. Jsem přesvědčený o tom, že velkou budoucnost před sebou má třeba Kateřina Herčíková nebo Roman Tomeš.
Dá se říct, že s některými máš přátelský vztah?
Určitě. S některými herci, není jich ale moc, mám hezký přátelský vztah. Například před několika lety jsem fotil s herečkami Míšou Doubravovou, dnes Tomešovou, nebo Markétou Procházkovou, nyní Procházkovou Schimmerovou. Beru je jako kamarádky. Několikrát jsem byl pozvaný k nim domů, abych jim nafotil osobní rodinné fotky, které třeba nechtějí úplně sdílet s veřejností. Ne všechno vzniká pro hladové bulvární novináře, kteří prohlížejí instagramové profily a čekají na zajímavý obsah.
Stává se často, že tě herci osloví na focení sami?
Stává se to stále častěji. Herečky mi třeba napíšou, že změnily účes nebo zhubly a potřebují aktuální fotky například do castingové agentury. Letos v létě mě takhle oslovila Jitka Smutná, že potřebuje aktuální headshoty i pro své nové webové stránky.
Někdy mi taky zavolají, že mají nápad na svůj takový mikro-projekt. Třeba herečka Zuzana Žáková chtěla svým rodičům dát fotografie, které by vypadaly jako umělecké portréty z mládí její mamky. Snažil jsem se tedy napodobit pózy, atmosféru a osvětlení podle dané předlohy.
Nebo řeknou, že chtějí fotky pořízené ve vodě, v kavárně nebo na místech, které mají rádi. Občas mě kontaktuje i někdo úplně nový, kdo na mě dostal doporučení. V hereckých šatnách se leccos rozkřikne, a tak bývám často překvapený, co všechno už o mně ví.
Jaké je focení herců? Bývají namyšlení, chodí na focení pozdě? Je to pro tebe stres?
Co se týká mého přístupu ke známým osobnostem, myslím, že je focení úplně stejné, jako když fotím „normální lidi“. Mimochodem, lidi se mě dřív často ptali, „fotíte i normální lidi?“. Myslím, že už pochopili, že mě může oslovit v podstatě kdokoliv, komu se líbí můj styl.
Jestli chodí pozdě a naštvaní? Možná někdo, kdo má za sebou focení s celebritami, které jsou spojeny s nějakou kontroverzí, bude mít jiný názor, ale moje zkušenost je dobrá. Samozřejmě ne každý přišel včas a s dobrou náladou, ale to se může stát, i když fotíte lidi, kteří nejsou veřejně známí.
Herci obvykle dorazí na focení včas, jen se zpočátku trochu leknou, kde je štáb. Jsem totiž zvyklý být na focení sám – maximálně s přítelkyní nebo vizážistkou. Preferuji klidnější prostředí, aby se osobnost uvolnila a nebyla rozptylována někým jiným.
Jakmile začneme pracovat, většinou se herec po prvním cvaknutí uvolní a začne sám nabízet něco ze svého rejstříku. Například řekne: „Co kdybych vylezl na strom?“, a tím to teprve začíná. Mám radost, když přicházejí s vlastními nápady. Jednak tím získávám zajímavější fotky, zároveň vidím, že se cítí se mnou dobře a že je to baví.
A překvapil tě někdo pozitivně nebo negativně?
Když jsem začal s osobnostmi fotit charitativní projekty, překvapilo mě, že na focení vůbec přišly. Věděl jsem, jak nastavit ISO, clonu a čas, ale žádné větší schopnosti jsem neměl. Přesto mi kývly na focení takové osobnosti jako Stanislav Zindulka, Miroslav Táborský nebo Jiří Korn. Při focení jsem byl mnohem pomalejší než dnes, a oni ochotně počkali. Projekt, který jsem tehdy dělal, se jmenoval ,,Není ticho jako ticho“. Byl to černobílý kalendář pro Asociaci organizací neslyšících. V kalendáři byly portréty herců, kterým jsem na uši nasadil protihluková sluchátka, takže jsem jim představu o fotce musel říct před focením, pak už mě neslyšeli.
Zahlédla jsem u tebe projekt Záporáci pomáhají. Můžeš k tomu něco říct?
Projekt „Záporáci pomáhají“ vznikl jako pokračování předchozího projektu „Princezny pomáhají“. Oba projekty byly ukončeny podporou Nadace Pink Bubble, která se věnuje pomoci mladým lidem s onkologickým onemocněním. Zatímco kalendáře záporáků se prodávaly na e-shopu nadace, dobrý skutek v rámci princezen bylo možné udělat pouze na akci, kterou jsem uspořádal za účelem dražení fotek.
V rámci „Princezen“ jsem vytvořil sérii fotografií s pohádkovým nádechem. Na těchto barevných fotkách byly převážně herečky, které si princezny buď zahrály, nebo by mohly. No a „Záporáci pomáhají“, to je úplný opak. Když se v tvorbě nasytíte jednoho tématu, chcete zkusit něco úplně jiného. Tento projekt přináší černobílé fotografie herců, kteří obvykle na jevišti nebo ve filmu ztvárňují záporné postavy.
Líbí se mi fotografie s krkavcem nebo s dynamitem. To byl tvůj nápad? Jak jsi na to přišel?
Správně říkáš, že na fotce je „krkavec“, nikoliv havran. Lidi to pletou. Čaroděj Rumburak, pohádkový záporák, kterého ztvárnil v seriálu Arabela Jiří Lábus, se totiž proměňoval v krkavce. Kdo na těchto televizních příbězích vyrůstal a zamiloval si je, ten to ví. Já to miloval a to, co mám nebo jsem měl rád, se přirozeně promítá i do mých vlastních tvůrčích projektů. Jsem pyšný na to, že se mého projektu „Záporáci pomáhají“ zúčastnil nejen Jiří Lábus, ale také Václav Tomšovský, který profesionálně cvičí zvířata pro film. Na mé focení přišel s krkavcem Vaškem. Focení probíhalo v pohodové atmosféře, lehce nervózní byl jen náš zvířecí herec, který tajně upíjel pivo, které jsem si před focením objednal a na které už jsem pak neměl čas, protože jsem se plně věnoval focení.
Co se týká dynamitu, s tím se fotil herec Filip Kaňkovský. Vzhledem k jeho častému obsazování do rolí zabijáků jsem chtěl tuto skutečnost nějak vyjádřit. Pro charitativní projekt se mi zdála nevhodná fotka, kde třeba stříká krev, navíc se vyhýbám zobrazování jakéhokoliv násilí, tak jsem hledal nějakou vtipnou alternativu. Proto jsem si vymyslel fotku, na které bude držet dynamit. Vynalézavost při výrobě rekvizity prokázala moje přítelkyně, kterou stále častěji zapojuji do svých projektů. Využila běžné materiály jako ruličky od igelitových sáčků, dráty, izolepu a prskavky. Jsme vlastně tak trochu i rekvizitáři.
Momentálně žiješ v Belgii, pokračuješ ve focení i tam?
Dva roky v Belgii už se pomalu chýlí ke konci. Původně jsem plánoval více portrétních focení, ale nakonec jsem měl jen několik příležitostí. Spíš jsem dokumentoval místní atmosféru, běžný život a zajímavé detaily. Fotil jsem prostě to, co jsem viděl. Zajímavé bylo fotit tradiční karneval, který vám leccos řekne o Belgičanech. Město se proměnilo v takovou trochu kontroverzní divadelní přehlídku. Na jednu stranu oceníte vtipné a originální kostýmy, vozy s obřími hlavami politiků a jiných důležitých osobností, na druhou stranu máte za pár minut přehled o problémech, se kterými se země potýká, protože účastníci svým vystoupením často provokativně reagují na některé aspekty společnosti.
Nějaké belgické herce si při focení poznal? Jsou v něčem jiní?
Když se ptáte na focení herců v Belgii, jedno focení jsem přece jenom měl, s Livií Perneel, bruselskou herečkou a režisérkou, která obě vášně kombinuje v různých projektech. Nedávno hrála v seriálu Warner Bros „Life Happens“, který má být v roce 2025 vysílán v belgické televizi. I přes jazykové překážky bylo naše focení podobné tomu, které nabízím Čechům. Zvolil jsem jeden ze svých nejobyčejnějších stylů. Jsou to takové foto-procházky, kdy si spontánně povídáme, procházíme se městem, a když narazíme na zajímavé místo nebo vidíme dobré světlo, zastavíme se a fotíme. I téma rozhovoru bylo překvapivě podobné tomu, které vedu s českými herci. I ona si otevřeně stěžovala na systém výběru herců do různých projektů. Platí to i v Belgii, že vidíte neustále tytéž herce v různých inscenacích a stejné autory tvořící nová audiovizuální díla. I zde hraje významnou roli počet sledujících na Instagramu. Umělci se tak zabývají mnohem víc než dříve tím, jak se efektivně prezentovat na sociálních sítích.
Zároveň aby vůbec přežili, střídají divadlo, natáčení filmů, seriálů a reklam, chodí do dabingu, vyučují na hereckých školách. Některé produkce je nechávají pracovat prakticky za minimální mzdu, takže mají co dělat, aby vůbec pokryli základní životní náklady.
Co plánuješ fotit, až se vrátíš zpátky do Česka?
Plánů a nápadů je hodně. Napadá mě i spousta lidí, které bych chtěl příště oslovit do nějakého svého dalšího projektu. Ale uvidíme, co do nového roku přirozeně zapadne. Určitě budu chtít přes své fotky dál ukazovat, kolik krásných míst a inspirativních lidí v Česku máme. Možná si to tolik člověk neuvědomí, pokud na delší čas neodcestuje. Já jsem teď mnohem větší fanda našich národních barev. Na každý náš výlet do Česka jsem se těšil. Spojil jsem ho vždycky minimálně s jedním focením. Prakticky jsem dřív přehlížel svůj rodný kraj, ale teď se mi zdálo zajímavé každé místo. Proto jsem minulý rok fotil nejen v Praze, ale čím dál víc i tam, kde jsem vyrůstal – třeba u Žermanické přehrady, kde jsem dokonce zachytil herce z ostravských divadel. Život v Belgii mi dal na Česko nový pohled. Třeba se to promítne i do mých fotek. Uvidíme.
Comentarios