SONY International Pro Conference
20 – 22/10/2019
Tak je to tady, letadlo se odlepí od země a já se těším, jak nyní tři dny nebudu potřebovat svoji zateplenou bundu, na kterou jsem si fikaně nechal místo v příručním zavazadle. Ještě jednou díky milá dámo na přepážce letiště Václava Havla, vaše soucítění s mojí výškou v kombinaci s místem u nouzového východu zafungovalo skvěle a do Istanbulu to bylo v Airbusu super! Dál už nikoliv. Až někdo pojedete do Ameriky a navštívíte fabriku Boeingu řekněte jim, že většina normálních bělochů je stejně vysoká a vyžraná jako běloch tam od nich, takže devět sedadel v řadě pro trpasličí národy v Boeingu 787 fakt není komfortní forma pro let, který není s low cost společností!
Ale co už s tím, nemůže být vše bez chyby… Dostat se v říjnu z Prahy do Antalye není až tak snadné, kor ve všední den. Takže příjezd na hotel kolem jedenácté večer vypadal, jako když dorazila očekávaná hvězda! Moji přátelé z Polska a Maďarska se na mě vrhli, a ještě před cestou k recepci jsem dostal něco proti smrti. Tekutého samozřejmě. Jídlo mi bohužel uteklo, takže jsme si párkrát zopakovali přivítání a zapomněl jsem na to, že mám hlad. Ráno jsem samozřejmě zapomněl na to, že mám být někde včas. Sorry ještě jednou my friends! Ale 11 minut, co to je proti věčnosti? Lépe řečeno, zažili jste už den bez kafe, které je součástí startování vašeho systému už 30 let? Ne? No tak to ani nezkoušejte! Byl jsem jak smažka na odvykačce, ale kousnul jsem se a dal jsem to. S vidinou okamžiku, kdy nám písknou oběd a já jej započnu v kuřárně s trojitým doppiem v půlitru, jsem se vydal přežít dopoledne.
Mraky z mozku se však vytratily ve chvíli, kdy jsme dorazili do místního sportovního centra, něco jako Strahov z roku 2030 a vešli jsme náležitě okartičkovaný do oné místnosti…
Tvl, na víc jsem se nezmohl… Všechno, rozumíš? VŠECHNO!!! V tak 40 – 50 exemplářích čekalo na to, až dorazíš k pultu, ukážeš konzumační kartu a řekneš co chceš! Šlo to rychle, než jsem si uvědomil, co se kolem děje, stál jsem u pultu a byl jsem žádán o volbu… Kurva, no já to chci všechno a klidně pojedu stopem domu, ale musel jsem zachovat chladnou hlavu. Volejbal, Muai Thay, Plavání a možná Atletika… OK, takže prosím A9 II s gripem, monopod Gitzo, FE 24 – 70/2.8 GM a FE 200 – 600/5.6 – 6.3 G OSS. Cink! Díky, odcházím… K tomu brožurka o 58 stranách, kde je popsáno, co a jak si mám nastavit. Měl jsem si vzít ponožky sakra, ta noha mě fakt strašně začíná pálit, asi budu mít puchejř… No tohle přeci nebudu číst no ne? Jsem zkušenej, takže – priorita clony? OK, možná to prostřídám s manuálem, ISO automatický, snímání v sérii – co nám dali za kartu? 32GB, tvl, ještěže mám ten externí disk se čtečkou od WD, takže na 20sn/s zapomeň, kdo to bude třídit? No já ne! OK, takže nejpomalejší sériový snímání a samozřejmě ostření – 3D sledování zamknutého bodu, fajn, jo a tady se nastavuje odezva vs citlivost, to je o tý rozlítanosti, nebo plynulým pohybu, jak říkal ten Bob, ok, tak jsem asi ready! Jo to čekáte na mě? Tak sorryjako, jsem se zadíval do menu… Ta noha naboso v tý botě fakt bolí sakra!
Volejbal
No ty kráso, světlo jak v márnici a fotíme z palubky. Mladý žabky si tak jako jen pinkaj, takovej zahřívací trénink… Dostal jsem míčem hned, jak jsem vlezl na okraj palubovky. Sakra dávej pozor neasi, tohle je drahý a já to mám pučený! Kikča voe, no musí to něco vydržet ne? Takže výsledek prvního testu: A9 II versus Volejbalistka 1:0. Tak se holky zahřály, vyměnili si pár názorů, rozdělily se do družstev a začalo peklo… Já teda nevim, jak to ty sporťáci fotěj, ale jestli jsi to nikdy neviděl – to si jako dvě partičky holek tak lehce pinkaj, jako o prázdninách u babičky, a najednou dostanou nějakej záchvat a zmiznou ve vteřině k síti asi do desetimetrový vejšky a praštěj do míče! A pozor jako, ty za sítí to viděj, tak skáčou proti nim a ty míče jim vracej! Nechápeš nic, ještě bez kafe a ranní pohodičky, to je hroznej sport tohlecto… Byl jsem teda asi víc spocenej, než ty dorostenky, ale nakonec světe div se – měl jsem nějaký ostrý fotky! Olé!
Muai Thay, Thai Box, prostě takovej ten Krvavej sport s Van Dammem naživo
Ring, světla pomálu, do xichtu ledkovej reflektor… Trochu napocíno, ale klima to bere, tak pojď mi… Z pod ringu, zvedlý ruce, sakra. To už si přeci fotil, tak se uklidni a dávej to! Ok, tak improvizace, možná jsem si měl vzít tu 24 – 105 sakra, je to daleko… jj, pojď sem s nim, tvl to jsou strašný bomby, tvl ty kopačky na hlavu? Nech mě bejt, hustej bombarďák, jo jasně, se ti pokloní a pak ti vykope zuby jeden po druhým! Co? Promiň Bobe, mluv pomalu! Anti Flicker? Moment, ne nemám… Jo tak proto je tu ta debilní LEDka! OK, byly to ale pěkný záběry, no… tak maj pruhy no… tak budou asi černobílý, umění no… Jo, super, díky, tak už to pruhy nedělá a frajeři jsou unavený, společná fotka, díky, poklona, nashle… Sakra.
Plavání
Teplota nám předvádí, co to znamená 31st v říjnu. Nás Středočechy, co jsou zvyklí na letních 38st to nemůže samozřejmě rozhodit, takže podruhé odmítám opalovací krém s posunky vůči mé plešaté hlavě… Kamaráde, když se tahle hlava smažila v Bulharsku, tak jsi ještě nebyl na světě! A jdeme fotit. Plavání je, že skočej z takovýho stupínku, půlku bazénu jsou pod vodou, pak trochu zastříkaj rukama a nohama, udělaj kotrmelec pod vodou, odrazej se a vyplavou skoro na druhým konci bazénu. První co zjistím, že ty holky maj krásný zadky, když dělaj ten kotrmelec před náma… cvak, cvak, super – chvilku pro cynický prasátka máme za sebou, tak ještě ten sport. Pak jsem ale zjistil, že si sportsmana můžu chytit už pod vodou a že když plavou motýlka, tak to první tempo dělá největší cajmrsk kolem! WOW, tak tohle mi fakt baví! Tak jsem si tak lovil a lovil, až jsem zjistil, že se něco děje na skokanský věži. Sakra, sundavám si kecky a pata je do krve… Házim je za lavičky, u bazénu bos vypadám jako ti floutci co chodí bosi všude, takže jsem in! Teda až na tu krev, no…
Skoky do vody
Slečínka jde po takovým modrým prkně a kouká, jestli je dole voda – asi teda, jinak nevím, co tam tak asi hledala. Pak si párkrát poskočí, udělá salto dopředu, dozadu, asi jak jí to zrovna vyjde, narovná se a udělá maličký žbluňk! Kráso, to jsi nikdy neviděla, jak se skáče kufr?!? No asi ne, protože to vždycky udělá jen žbluňk… Ale já jsem brzy zjistil, že si fakt s tou 200 – 600 tenhle sport užiju. Můžete si nastavit de facto co chcete a pokud vám skokanka nezmizí ze záběru – což si mi výjimečně stalo 27x taky, tak máte fakt vostrý fotky! Tohle je strašná pecka, člověk může bejt úplně levej, stačí si to dobře nastavit. Frajeři od Sony jsou ale dál, seděj pod stanem, proti obrovský Bravii, na který maj 4 okna a v každým obraz z jednoho foťáku. Ten největší borec má na MacBooku Pro takový okýnko, ve kterým má řádky s těma IP adresama, protože tomu rozumí, to je jasný – a normálně tu holku fotí z pod toho stanu myší, nebo entrem. Popíjí chlazenou vodu a tváří se spokojeně. Hustý! To sluníčko fakt trochu hřeje sakra, jdu se schovat do stínu. Jo já mám vlastně 600 mm, ok, tak si to cvaknu párkrát ještě z toho lesejčka!
Konečně oběd
To focení bylo tak strašně super, že jsem zapoměl na hlad i nedostatek kofeinu v žilách… Ale jakmile ohlásili oběd pauzu, dostal jsem strašnou žízeň. Litr jablečno – hruškového freshe to napravil a doplňující číšník se jen usmíval a kýval hlavou. Jsou to milí lidé a krásná země to Turecko! Takže ryby, maso, zelenina, sladký, slaný, ovoce, pití, kafe, kafe, džus, džus, áááách… Měl jsem si vzít asi míň vypasovaný tričko, ale co už. Najednou koukám oknem, že se něco děje na tartanu a nikdo tam není. Ptám se svého delegáta, co a jak – líná huba, znáte to… Odpověď mě neodradí, je to mimo oficiální program, natáčí se tam video a dělají fotky pro SONY. OK, budu tichý, jako myší dech! Tvl, co jsem to vymyslel zase za obrat – evidentně rozuměl jen mému gestu pšššt před pusou a pustil mne dál.
Skok přes překážku
Dostal jsem se tak drze i na atrakci, která nám měla být utajena. Tak 25 novinářů, je 25 novinářů, to dá rozum – v tom se nedá v klidu pracovat. Ale já sem přeci neletím takovou dálku, abych se nepodíval, jestli tu atletiku uměj jako naši borci, kor s takovým vybavením. Snažím se přikrčit, abych byl neviditelnej. Ale 120kg a 192cm v oranžovým tričku po obědě není prostě neviditelnej. Šéf celýho natáčení mě okamžitě zmerčí. Kluk z Prahy, tak co asi – mávnu na něj světácky, ukážu palec nahoru a klidím se za živej plot. Opětuje palec a uznale kýve hlavou, jakože je vidět, že jsem profík a chápu vážnost situace. Nikde žádný LEDky, dávám Silent Shooting a zaujímám bojovou pozici napůl šmíráka a napůl ostřelovače. Aha, budu si muset asi přenastavit ten tracking, takže ho nastrkám na lepší sledování a jdu na druhý kolo.
Stojím proti blonďatý holčině, která se neuvěřitelně krásným pohybem rozběhne až ji vlajou vlasy, pak se laňka odrazí a přeskočí tu překážku jak když uskakuju před projíždějící bílou dodávkou se závodníkem v Praze na chodník. Fotím přímo proti ní, protože to bylo vždycky nejtěžší, mít takovou fotku ostrou. Kontroluju asi po čtvrté za ten den poslední záběry. 10 z 10 ostrých… No to mi pos… to přeci není možný, tak si to zopakuju asi 5x za sebou. Výsledek je pokaždé stejný. Všechno ostré. Postup pro získání takové fotky je následující: foťák má nastavené ostření na palec mimo spoušť, ta je nezávislá. Najdete si objet – zaostříte, automatika střídá obličej/oko podle vzdálenosti a úhlu – držíte objekt zaostřený a když se vám chce, zmáčknete spoušť – stále vidíte objekt v hledáčku samozřejmě, je to nástupce A9 – když divadlo skončí, pustíte ostření a sklopíte foťák. Ano, je to jako se podrbat na čele, zhruba stejně složité. Navíc s obrovskou svobodou rámování obrazu díky parádnímu rozsahu zoomu za 54 tisíc korun s daní přátelé!!! A hloubka ostrosti je tak akorát na tu figuru, bokeh krémový, měkoučký, odpíchnutí od pozadí perfektní!
Vracím se k bazénu a lovím ještě pár záběru v odpoledním protislunci. Mohl jsem trochu podexponovat víc, to je pravda, ale mám přeci i RAWy, tak to pak načisto sfouknu parádně. Naši šéfové naznačují, že čas je neúprosný. Celkem to i vítám, ta rozedřená pata pálí jak čert, antiperspirant 72h je lež, příště se poohlídnu po nějaké verzi 168h, možná v ČT budou mít přehled… Klimatizovaný autobus mne dostává do formy, dorazíme do hotelu, sraz za 30min – kdo se chce smočit ve Středozemním, ostatní v 18:45 na baru, sraz na slavnostní večeři.
Kopíruju poslední kartu, odlepuju ze sebe oranžové triko v barvě Sony Alpha, parfémem od Kenzo dezinfikuju patu a beru plavky. Tentokrát jsem byl chytrý a zabalil si je jako první položku. Západ slunce u moře čeká… Odměna za celodenní práci!
Vzkaz pro budoucí generace
Fotil jsem v kvalitě RAW/JPEG Fine
Nafotil jsem 2600 záběrů, to znamená uložil 5200 souborů
Ze 100% nabitého akumulátoru mi zbylo 31% při odeslání. Část dne na slunci, část v interiéru, tedy ideální podmínky
Automatické ostření se všemi sledovacími systémy má snad účinnost na hranici 100%
Ergonomie představená s modelem A7R IV je fantastická, s gripem naprosto úžasná
Monopod Gitzo GM4562 má naprosto super výšku a stabilitu i pro mastodonta, jako jsem já. Hodně pomohl!
Vyrovnávací paměť si poradila i s pomalejší kartou Sony SF-M128 která má parametry čtení / zápis: 260 / 100 MB/s. Ale nefotil jsem maximální rychlostí
Objektiv FE 200 – 600 / 5.6 – 6.3 G OSS nepokládám za nijak omezující v jakékoliv situaci za pěkného počasí, nebo při dostatku světla. Hloubka ostrosti je tak akorát, objekty jsou perfektně ostré a s parádním kontrastem v celé ploše obrazu
Všechny zde uveřejněné obrazy jsou JPEGy přímo z fotoaparátu A9 II bez jakékoliv manipulace, stejně jako soubor snímků v plném rozlišení v linku. V době sepsání tohoto zážitku neexistoval konvertor RAW, který by podporoval soubory z A9 II. Pak bude možno dostat ze snímků ještě víc!
Kompletní složku s nafocenými obrázky naleznete zde: 100% JPEG A9 II