Cirkus Humberto očima Zdeňka Dvořáka

Píše se rok 2009 a do mého rodného města přijíždí legenda jménem Humberto. Nejstarší syn měl 4 roky, a tak jsem si s mojí tehdejší ženou řekl, že přišel správný čas na první rodinnou návštěvu cirkusu. Byl to zážitek pro celou rodinu. Během představení jsem začal fotografovat. Pořád jsem podvědomě čekal, že mi někdo poklepe na rameno a řekne, že nesmím fotit. Když se nic takového nestalo, našel jsem odvahu se zeptat. Čekal jsem negativní reakci. Oslovil jsem prvního člověka v cirkusové uniformě. Byl to shodou náhod jeden z bratrů Navrátilových. Tehdejších majitelů cirkusu Humberto. Čekal jsem negativní přijetí. On však byl pro a umožnil mi přijet za nimi do Zlína, kde jsem poprvé začal fotografovat zákulisí. Ještě ten rok jsem cirkus navštívil několikrát. Od té doby jsou to už vysoké desítky návštěv po celé ČR. Já jako malý miloval stejnojmenný seriál. S bratrem jsme si nahrávali zvukovou stopu na cívkový magnetofon a ten si pouštěli před spaním. Tím se mi začal plnit sen. Sice jsem nebyl cirkusák, což byl můj dětský sen, ale začal jsem se stávat víc a víc součástí této legendy.

Text a foto: Zdeněk Dvořák

ZDENĚK DVOŘÁK – Jsem fotograf samouk. 45 let. Táta 4 dětí. Fotografi i se věnuji cca od roku 2000. Již po pár letech hledání se hlavním tématem stal obyčejný život lidí kolem mě. Fotografie je mi obživou (fotím školy) a zároveň největším relaxem. Ve své fotografické tvorbě upřednostňuji dlouhodobé projekty.

Instagram: @zdenek_dvorak_fotograf, web: zdenek-dvorak.cz

Kdy ti došlo, že už nefotíš krátkou reportáž, ale začíná se rodit série na roky?

Relativně brzy. Už během prvních návštěv se z toho stala srdcovka. Samozřejmě nastaly roky, kdy jsem se do cirkusu nepodíval ani jednou. Třeba v letech rekonstrukce domu apod. V době, kdy jsem začal fotografovat cirkus, jsem měl největší projekt fotografování rodiny Prčíkových (rodina mojí první ženy), se kterým se mi podařilo získat v roce 2008 první ocenění na Czech Press Photo. Vedle toho jsem fotografoval několik let i téma výlovů rybníka v Jaroslavicích. Už v tu dobu jsem věděl, že dlouhodobé projekty mají pro mě největší význam. Takže i cirkus měl tento vývoj.

Problémem je, že někdy jedna návštěva cirkusu byla otázkou třeba i více než 500 km. Byť je naše země relativně malá, jsou to přesto poslední roky tisíce kilometrů ročně, abych mohl své nejoblíbenější téma neustále rozšiřovat. Možná si někdo řekne, vždyť je to pořád stejné. Ale není! Pokaždé přivezu domů nějakou novou fotografii, která rozšíří výběrové album. Je to dáno místem, ročním obdobím, náladou, počasím, programem vystoupení. Prostě těch faktorů je mnoho.

Jak se měnila tvoje pozice v cirkusu – od prvního příjezdu až po moment, kdy už tě brali jako samozřejmost?

Ona moje pozice je už pár let hodně pevná. Už často ani nedávám vědět majitelům, že přijedu. Prostě se objevím, každého pozdravím; a nikdy jsem se nesetkal s tím, že by to byl problém. Pokaždé pak cirkusu posílám svůj výběr fotografií. Já jsem vnitřně spokojený, cirkus má nový materiál pro sociální sítě. Takto nám to funguje po celou dobu. Tato spolupráce nebyla nikdy postavena na komerční bázi. Na začátku nové sezony, kdy jsou noví artisté a dělníci, je to trošku ostýchavé z obou stran, ale to se brzy změní. Poslední dva roky se snažím jednou, dvakrát ročně dovézt do cirkusu své fotografie. Díky možnosti levného tisku vozím fotografie formátu A3 a jak majitelům, artistům či obyčejným dělníkům chci udělat radost. Jsem přesvědčen, že toto je správná cesta. Oni vidí, že moje práce má smysl a mají z povedené fotografie velkou radost. Na cirkusu Humberto je specifická jedna věc. Zde jsem začal od úplného začátku, sám za sebe. Bez jakékoliv podpory. Když jsem téma cirkusu fotografoval už pár let, dostal jsem možnost díky Adolfu Zikovi fotografovat v cirkuse Jo-Joo. Jenže tam to bylo moc snadné. Principál tehdy všem zaměstnancům v dobré víře řekl, že mají všichni udělat, cokoliv si budu přát. Bylo to moc snadné, a to mě nenaplňovalo. I když i tam jsem se dostal do úžasné pozice, kdy jsem byl pokaždé vítaný.

Kdo byl tvým prvním „průvodcem“ v tomhle světě? A jak moc ovlivnil způsob, jak svět Humberta vidíš a fotíš?

První, kdo mi vykládal více o cirkusáckém životě, byl syn principála, Hynek Navrátil Junior. Ten mi ukázal dnes už pro mě legendární okamžik medvědího polibku. No a co bylo asi velmi důležité, v roce 2009 byl v angažmá i Janusz Russek alias Mr. Chap. Člověk, který se stal mým kamarádem, vzorem a vlastně i uměleckou múzou. Ani nevíte, jakou jsem měl radost, když se v roce 2023 po šestileté pauze do Humberta vrátil!

Potkával ses s negativními reakcemi lidí vůči cirkusu, v němž zvířata pořád jsou? Myslíš, že jsou oprávněné?

Ano, i když ne moc. I v mé sociální bublině se občas objeví komentář typu „fotky krásný, ale cirkus bych zakázal“ či plačící smajlík. Já jim to neberu. Každý máme svůj názor. Bohužel cirkusy mají od lidí spousty negativních reakcí, ale tak jako můžeme říct, že nemůžeme všechny lidi házet do jednoho pytle, platí to samé o cirkusu. To, že na internetu uvidíte video, kde se zvíře týrá, kde tygr proskakuje ohněm… Šance, že je video z ČR, je minimální. To jsou většinou záběry ze zemí od Ruska dál na východ. Jsme součástí EU a jsou zde velmi přísné veterinární kontroly. Navíc cirkus Humberto je jedním z iniciátorů projektu NIC NESKRÝVÁME. Kdokoliv může od rána navštívit cirkus a projít si jeho zázemím. I já měl kdysi zkreslené představy, že když tam budu chtít fotit, poženou mě z cirkusu vidlemi. Nic takového se nestalo.

Jako fotograf mám možnost ovlivnit to, jak se bude dané téma zobrazovat. Když půjdeme do ZOO, můžeme fotografovat zvířata, tak aby bylo cíleně vidět, že žijí v zajetí, využít jako prvek např. špinavá skla či mříže, anebo fotografovat tak, aby divák nepoznal, jestli je to ZOO nebo Wildlife. A v cirkuse je to stejné. Nebudu mluvit za všechny cirkusy. Můžu mluvit za Humberto a Jo-Joo. Nikdy jsem tam neviděl zvířata bít, ponižovat, trápit hlady. Kdybych něco takového viděl, téma cirkus by pro mě znamenalo konečnou. Musím však podotknout, že i zvířata mají v cirkuse své meze. Např. si nedokážu představit, že by v nějakém českém cirkuse byl např. hroch, žirafa či třeba lidoopi. Tato zvířata, kvůli náročným podmínkám na jejich život, do cirkusu dle mého dnes už nepatří.

Tenhle záběr – kdy přesně vznikl? Pamatuješ si, co se dělo minutu před a minutu po?

Vznikl při první návštěvě v cirkuse Humberto v sezoně 2024. Už to byl rok, co se Janusz vrátil v rámci svého angažmá do cirkusu. Už mezi námi bylo vytvořené jiné pouto než roky předtím. Náš společný čas se vedle focení přesunul převážně do roviny debat o všem možném. O životě, rodině, zážitcích, politice. Prostě o všem možném. Už jsem znal rituály, kdy přichází příprava na vystoupení. Tady má Janusz čerstvě dokončený makeup a stojí uprostřed svého karavanu pod světlíkem. Bylo pod mrakem a vzniklo tak uprostřed jeho domova na kolech krásné světlo. Jediné, co jsem řekl, ať se mi nedívá do objektivu a já prostě jen fotil. Fotografie vznikla na moji milovanou Leica Q2. Pro moji tvorbu dosud to nejlepší, co jsem měl. A já už v moment, kdy tichá závěrka cvakla, věděl, že toto je „ta“ fotka! Co bylo předtím a co potom? Prostě jedna z mnoha našich debat.

Máš nějakou fotku, kde je nějaký důležitý detail, který většina lidí přehlédne, ale on má zásadní význam?

Tak to je hodně těžká otázka. Osobně mě prvně u tématu cirkusu napadá fotografie, kde jsem poprvé našel úhel záběru, který rozděluje svět před a za oponou v jednom. Díky širokému ohnisku bylo možné vyfotografovat snímek tak, že na části je vystoupení, které divák vidí. Najednou je tmavý pás v podobě závěsu a vy vidíte druhý svět, který je divákovi skryt. Tato fotografie byla součástí nominovaného souboru v soutěži Czech Press Photo 2018. Porota má možnost fotografie přesunout do jiné kategorie. Zde učinila to, že fotografii ze souboru vyjmula a vložila tehdy do stejné kategorie, ale místo série do single, a tato fotografie byla mojí první, která získala 1. místo v této prestižní soutěži. Podobných záběrů zachycujících „dva“ světy v jedné fotografii je více, ale žádná už nepřekročila právě tuto první.

Co je nejtěžší na focení? Světlo, emoce, rychlost?

Cirkus je hodně těžké téma. Venku máte světla až moc. Hlavně v létě. Uvnitř je zase světla málo a vznikají šílené kontrasty. Zde musíte mít prostě svůj foťák dokonale v ruce a jít intuitivně. V tomto jsou skvělá bezzrcadla, protože okamžitě vidím expozici; poté, co jsem na ně přešel, ubylo odpadu. Přiznám se, že zde je potřeba i kvalitní světelná optika. Prostě se setovým zoomem pod šapito moc parády nenaděláte. I když mám úspěšně vyzkoušeno, že to jde i s mobilem, ale s velkým omezením. Na dobré fotografii je důležité vše, co je položeno v otázce. Chybí už jen jedna položka, a to je i trocha štěstí!

Kdybys měl vybrat jeden „stěžejní“ záběr série, obraz, bez kterého by cyklus nebyl úplný — který to je a proč právě ten?

Tak já osobně mám poslední roky cirkus rozdělen vlastně na dva menší soubory. Jedním je cirkus jako takový v barvě a druhý je život klauna v černobílé. U klauna je to fotka výše. Tam je prostě za mě snad vše. A je stěžejní fotografií souboru, který je úspěšný i ve světě. A barevná? Tam je to fotografie dělníka, který se snaží jako jeden z mnoha v daný okamžik poskládat cirkusové šapito na nákladní přívěs. Tento okamžik jsem fotografoval mnohokrát, ale nikdy nevyšel tak jako tehdy ve Znojmě v roce 2016. Dokonale zde vyšla póza dělníka, složení stanu, světlo. Prostě vše. Tady jsem též zažil při focení pocit, že je to ta výjimečná fotografie, kterou řadím do své TOP5!

Je něco, co v prostředí cirkusu vědomě nefotíš, i když by to vizuálně bylo zajímavé?

Snažím se fotit vše. Když máte třeba fotografii plného kolečka krvavých kravských lebek pro lvy, tak ji též vyfotím, ale zařadím třeba do výběru, který je černobílý. Co nefotím, je soukromí členů cirkusu bez jejich souhlasu. Nikdy bez jejich svolení nemám snahu se dostat do jejich karavanů a snažit se za každou cenu fotit. To musí přijít od nich.

Stalo se ti někdy, že sis fotku odnášel s pocitem, že je to „přes čáru“, a tak jsi ji nakonec nezařadil?

Asi ne. Ve společnosti k cirkusu patří citlivé téma zvířata. Vzhledem k tomu, že se v Humbertu ke zvířatům chovají dobře, neměl jsem možnost něco takového vidět, a tím ani fotit.

Na některých fotkách u tebe vidím blesk. Jaké světlo používáš nejčastěji? Držíš se dostupného světla, nebo si scénu modeluješ?

Občas mě popadne chuť zapojit do své práce i zábleskové světlo. Moc mě například bavilo fotit klasickou zabijačku a oživit ji právě zábleskem, aniž bych ovlivnil děj. Když už víte, co se bude dít a máte samotnou akci nakoukanou, není to zase tak moc těžké. U cirkusu je to však jiné. Zde jsem používal zábleskové světlo, hlavně když přišel covid-19. Najednou se vše zastavilo a já tím chtěl změnit přístup. Zábleskové světlo také zastaví děj, a tak to měla být taková moje paralela k tomuto období. Moc mě potěšilo, když tento soubor se zábleskem získal v roce 2020 třetí místo v Czech Press Photo. V tu dobu jsem fotil ještě na Fomei Panther Mini. Bylo to vlastně to nejlevnější na baterii. Dnes používám pro svoji sestavu Godoxy AD 600 Pro a 400 Pro. S nimi jsem velmi spokojený.

Jak se liší focení v manéži, zákulisí a mezi obytnými maringotkami? Technicky i pocitově?

Focení v cirkuse je moje milované téma. Nikdy nebylo honorované a vše dělám jen pro svoji radost z fotografování. Máme však s cirkusem dohodu. Na začátku sezony nafotím nové vystoupení pro katalog, bannery a sociální sítě. Tam tedy fotím oficiálně vystoupení. Zbytek roku si pak fotím to, co chci já. Představení fotím málo a když, snažím se jej zachytit kreativněji. Využívám protisvětla, stínů, nezvyklých úhlů. Ale zase tak, abych neovlivnil představení. Nejvíc fotím zákulisí příprav. To mám nejraději. Bohužel je to tak, že moje práce a velká rodina neumožní např. to, že bych se vydal s cirkusem třeba na týdenní štaci. To by bylo úžasné. Většinou moje návštěva začíná cca 4 hodiny před začátkem a po vystoupení jedu domů. Poslední dva roky se ale alespoň jednou ročně vydám do cirkusu se svými dcerami, Stelou (7 let) a Lenkou (15 let) v naší dodávce, a strávíme tam alespoň jednu noc. Hlavně v létě mají rána a večery kolem šapita úžasnou atmosféru. Navíc mě těší, že Stela cirkus taky miluje a klaunovi říká strejdo. Je to vlastně skvělé, když moje rodina má ráda to, co já! A jak se vlastně liší technicky? Pro mě už skoro vůbec. Poslední dva roky mám jednoduchou sestavu, kdy 80 % všech fotografií vzniká na Leica Q2. Vlastně nic víc nepotřebuji!

Stalo se ti někdy, že ses musel rozhodnout mezi dobrou fotkou a nerušením vystoupení?

Ano a mnohokrát, ale mým úkolem není pořídit fotografii za každou cenu. V šapito může sedět přes 1000 diváků a ti chtějí vidět vystoupení, nikoliv pobíhajícího fotografa, který za každou cenu jde za svojí fotografií. Divadelní fotograf taky během představení nechodí na jeviště.

Proměnil se způsob, jak fotíš, díky téhle sérii? Jak konkrétně?

Asi ne. Jen mi potvrdila můj přístup, že lépe než pořád hledat nové a nové akce, je soustředit se na to, co vás naplňuje. A já se našel v cirkuse. Navíc mi focení přineslo do života Janusze. Člověka, který můj život v mnohém ovlivňuje. Člověka, který je mistrem svého oboru, ale zároveň velmi skromný. Kolikrát se stane, že si povídáme a já třeba hodinu neudělám jedinou fotografii. I o tom je dlouhodobý dokument, a to na něm miluju.

Kdy poznáš, že je dlouhodobý projekt hotový? Čekáš na určitý moment, nebo to vyvstane až zpětně?

Tak ono se může stát cokoliv. Můj první velký projekt rodiny Prčíkových ukončil po mnoha letech rozvod s mojí první ženou, a pro klid jsem od té doby soubor znovu nezveřejňoval. Výlovy rybníka v Jaroslavicích vlastně skoro zanikly, protože mě živí školní

fotografie a v době jejich konání mám hlavní sezonu. Takže vaše letité projekty může ukončit vlastně cokoliv. Mým plánem je o cirkusu Humberto vydat fotografickou knihu. Žádnou kroniku podle sezon a obsazení. Prostě můj pohled na legendu cirkus Humberto. Ale i po vydání knihy končit nechci. Chci pokračovat. Třeba časem přijde další silné téma, které způsobí třeba to, že nepojedu do cirkusu 10x ročně, ale třeba jen dvakrát. Zatím se však nic nového nerýsuje.

Co ses o sobě naučil za ty roky v cirkusu?

Jako hlavní vnímat fotografované jako rovné partnery. Právě díky tomu mohu fotit to, co miluju. Víte, když jsem se v roce 2022 dozvěděl, že se Janusz opět vrátí, byla to pro mě živá voda. Umožnil mi nahlédnout do soukromí nejen s fotoaparátem, ale i lidsky. Povídáme si o našich rodinách, názorech, a při těchto tématech se prostě nefotí. Z každého úspěchu, který přijde, se mám potřebu podělit. Protože to, že soubor s Januszem získal za poslední rok ocenění na několika kontinentech, od USA až po Japonsko, není jen o mě, ale i o něm. Ty fotografie jsou takové právě díky našemu přátelství.

Co ti svět cirkusu vlastně dává — lidsky, profesně, fotograficky?

Částečné plnění dětského snu. Téma, které se mění a já mám tu čest zachytit jeho proměny pro další generace. Posouvá mně dál fotograficky, protože ve stejném tématu musíte stále hledat nové pohledy. Čistou radost a útěk z reality. Mým snem bylo před 25 lety, že mě budou živit reportáže, že budu cestovat po světě, fotit a publikovat v prestižních časopisech. Kolika lidem u nás se něco takového splnilo? Kolik lidí se tím uživí? Mně díky cirkusu stačí ten pocit, že alespoň na pár dní v roce vystoupím z každodenního koloběhu. Fotoaparát pracovně vlastně neodložím, ale přesto je pro mě nejlepším relaxem právě vzít ten fotoaparát a přepnout mozek do nekomerčního programu cirkusu. A vlastně mi pomáhá i se zařazením. Když se v naší sociální fotografické bublině vysloví moje jméno, nejvíc lidí si mě spojí právě s cirkusem. Přeji každém kolegovi, aby měl to štěstí a našel si téma, které ho bude takto naplňovat.

A co ti vezme, když z něj na chvíli vystoupíš?

Bylo období, kdy jsem do cirkusu kvůli rodinným problémům nejezdil. A moc mi chyběl. Prostě je to místo, kde je mi dobře! Když odjedu, je to snad jediné téma, kdy se těším na čas strávený u počítače s editací fotek.