Rozhovor: Nika Krasnika - Fotografie jako setkání se sebou

Nika fotí krásu i ošklivost. Barvami křičí i šeptá. Místo póz hledá v lidech upřímnost – a i když se sama vnímá jako outsiderka, její tvorba oslovuje čím dál víc lidí. Tvrdí, že její rodiče jsou jejími největšími fanoušky a obrovskou podporou. Povídaly jsme si o tom, proč raději tvoří ze smutku než z radosti, jak se rodí důvěra mezi fotografem a modelem, i o tom, co pro ni znamená fototerapie.

Text a foto: Nika Krasnika | Hovořila: Galina Gordeeva

NIKA KRASNIKA – fotografka, která se na scéně objevila relativně nedávno, ale už teď budí pozornost neobvyklým přístupem i vizuálním jazykem. Do Prahy se přestěhovala v roce 2009, ale cestu k fotografii si našla až v roce 2021. „Nikdy jsem neplánovala být fotografkou. Dlouho jsem hledala, čemu se chci věnovat – malování, hudba, vaření, ruční práce... vždy to přineslo naději, ale pak i zklamání,“ vzpomíná. Jednoho dne ji oslovila rodina, která viděla její snímky vesnice a zeptala se, jestli nefotí na zakázku. Řekla ano. Ačkoliv to pro ni byla výzva, postupně se od skromných zakázek za 300 Kč přesunula ke kurzu fotografie. První domácí úkol ji však zklamal: „Moje pýcha hledala viníky, ale nakonec jsem pochopila, že problém byl ve stylu – prostě mi nesedl. Rozhodla jsem se nefotit jen dívku v casual oblečení, ale najít někoho výrazného, třeba pankáče. A tak to celé začalo...

Vaše fotografie mají silný výraz a emoci. Co je pro vás ve snímku nejdůležitější?

Asi bych řekla: všechno z toho a nic. Každé focení je unikát a v každém se klade důraz na něco jiného. Někdy je to barva, jindy tvar, pohled, textura… ale nejdůležitější je pro mě asi odezva – když něco v divákovi rezonuje. Na čem přesně, na barvě nebo výrazu, už tolik nezáleží.

Kde hledáte inspiraci pro své vizuály – v realitě, snech, filmech?

Mám trochu obsesivní vztah k materiálním objektům, hlavně k oblečení. Někdy stačí jeden předmět – klobouk, šachy, basketbalový míč – a kolem něj se začne v hlavě tvořit obraz. První nápad přijde rychle, do pár minut. A pak během pár dnů přicházejí další střípky, které tu scénu dotvoří. Dřív se mi objevovaly obrazy ve snech, ale poslední roky už ne – myslím, že jsem si vytrénovala cit pro obrazy natolik, že je zachytávám za bdělého stavu.

Vzniká někdy vizuál z konkrétní emoce, kterou právě prožíváte?

Ano, ale častěji z emocí druhých. Někdy se setkáte s člověkem, ucítíte něco velmi silného – a ten moment vám už v hlavě skládá scénu. Občas si připadám jako zloděj, který nemá nic vlastního a krade si kousek od ostatních. I emoce.

Vnímáte se spíš jako samotářka, nebo máte ráda kolektivní tvorbu? Jsou pro vás ostatní fotografové konkurencí, nebo kolegy?

Nemám ráda konkurenci – možná i proto se držím trochu mimo hlavní proud. Ale týmovou práci miluju. Spolupracuju se stylisty, vizážisty, občas i dalšími fotografy, takže se rozhodně necítím sama. Jen stále hledám toho „fotografického bro“ – spřízněného kolegu, se kterým bych si mohla navzájem zrcadlit nápady.

V popisu jste uvedla, že vaši rodiče jsou vašimi největšími fanoušky – jak se to projevuje?

Moji rodiče mi pomáhali a dodnes pomáhají s placením kurzů a nákupem nového osvětlení. Neustále se zajímají, jak se mi daří, jestli bude nějaká nová výstava, a vždycky se mými pracemi chlubí svým přátelům a známým. V těchto chvílích cítím opravdovou podporu a lásku. A přitom se to zdá jako něco samozřejmého, ale spousta fotografů tohle nezažije – mnozí neměli takové štěstí jako já, protože v očích jejich blízkých není fotografie skutečným povoláním.

Začala jste o sobě mluvit jako o fototerapeutce. Co se tím změnilo?

Ve skutečnosti nic zásadního. Jen jsem nabrala víc zkušeností. Dřív jsem měla silnou energii, která se tříštila na zbytečné pohyby a přemýšlení. Dnes už ji umím zaměřit – ne na techniku, ale na člověka. Fototerapie je pro mě o navázání kontaktu, o napojení se na modelku. O sdílení.

Stalo se vám, že se člověk na fotce sám sobě nečekaně odhalil?

Ano – a často. Lidé přicházejí se dvěma požadavky: „Vyfoť mě hezky“ nebo „Vyfoť to po svém“. A ten druhý často znamená, že výsledek bude originální, ale nemusí být lichotivý pro člověka, kterého fotím. Někdy je fotím venku, ve výrazném make-upu, s maskami – a okolí reaguje. Občas se zastaví bezdomovec a chce si zahrát karty. A vy najednou objevujete nejen novou tvář modelky, ale i její odvahu a schopnost pustit kontrolu.

Máte oblíbený příběh proměny modelu či modelky?

Ano. V roce 2022 mi psala stylistka, že chce nafotit jednu skvělou dívku, začínající modelku. Nechtěli ji v agenturách, ale stylistka jí věřila. Tak jsme ji nafotili – a hned po focení ji agentura vzala. Letos v lednu byla na obálce VOGUE.

Co byste chtěla, aby lidé cítili při pohledu na vaše fotky?

Cokoliv – hlavně silně. Klidně i odpor. Pokud moje fotka nezpůsobí žádný pocit, letí do koše.

Řídíte se při výběru barev intuicí, nebo máte promyšlenou paletu?

Něco mezi. Občas postavím paletu podle Ittenova kruhu, ale při postprodukci ji stejně „přeciťuju“ a změním. Zajímají mě nejen barvy, ale i jejich odstíny nebo tiché podtóny.

Existují předměty, které mají pro vás na focení „magickou“ sílu?

Všechno, co se třpytí, láme nebo odráží světlo. A ještě třeba kočky – když vběhnou na scénu, všichni se na chvíli usmějí, uvolní a zjemní.

Fotíte raději ve studiu, nebo na lokacích? Máte oblíbené místo?

Mám domácí mini-studio přímo v ložnici, asi 20 m², tam spím i pracuju. Ale miluju i focení venku – tam spíše šokující, performativní věci. Nejradši v centru města, mezi turisty, kterým na chvíli odvedeme pozornost od Pražského hradu k něčemu... nečekanému.

Jste více typ improvizátorky, nebo pracujete s propracovaným konceptem?

Obojí. Mám velkou kostymérnu a spolupracuju se stylistkou a vizážistkou, takže máme základní linii. Ale prostor pro improvizaci tam vždycky je.

Co vás inspiruje, když cítíte únavu nebo kreativní útlum?

Pláč. Jdu ven, vdechnu večerní vzduch a s ním přijde nostalgie po čase, který jsem nezažila. A pláču. Cítím se v tu chvíli živá, slabá, křehká – a dovolím si být dítětem. To mě uvolní.

Tři slova, kterými byste popsala svou fotografii?

Krása NEBO Ošklivost.

Jak u vás vzniká důvěra mezi vámi a modelem?

Hned na začátku říkám: „Pokud máte nápad, řekněte ho. Nejsem tu šéf – tvoříme spolu.“ To otevírá prostor k dialogu. Modelka pak snáz řekne, co jí vadí, co jí je příjemné – a v průběhu focení ta nejistota často zmizí.

Jak vybíráte styl postprodukce pro konkrétní focení?

Nejdřív se dívám na to, jaké emoce ve mně snímky vyvolávají. Pak na kvalitu světla, barev... A teď mě hodně baví nuance a jemné odstíny.

Máte něco jako vizuální podpis? Něco, podle čeho vás lidé poznají?

Rozhodně barevné světlo – a asi i určitou pohádkovost v obrazech.

Je něco, co byste nikdy nefotila – z principu nebo kvůli osobním hranicím?

Byznys portréty. Jednou stačilo. Kontrola tónu pleti, minimální zásahy, sterilní výsledek... mám z toho pocit vnitřního násilí.

Který moment při focení vás nejvíc baví?

Asi ten zlom po čtyřiceti minutách, kdy se změní atmosféra. Začnete si s modelkou důvěřovat, můžete si i trochu hrubě zažertovat, zasmát se tomu. Najednou to není „zakázka“, ale setkání dvou lidí, kteří se po letech znovu našli.

A kdybyste směla v životě udělat už jen jednu jedinou fotku?

Autoportrét. V běžné práci mluvím skrz jiné lidi, ale kdyby šlo o poslední snímek... chci říct něco sama za sebe.