Workshop, zakázka, street…kde fotografie naráží na právo?

Autorské právo ve fotografi i se většinou začne řešit až ve chvíli, kdy vznikne problém. Workshopový snímek se objeví v soutěži, klient s fotografiemi nakládá jinak, než fotograf očekával, nebo se fotografie ze sociálních sítí ocitne v médiích bez souhlasu autora. Právě v těchto situacích se ukazuje, že základní pojmy a pravidla nejsou v praxi zdaleka samozřejmé. Na vaše nejčastější otázky se v rozhovoru zaměřuje Pavla Nečasová – fotografka a advokátka specializující se na fotoprávo a duševní vlastnictví.

Text: Pavla Nečasová | foto: Pavla Nečasová a Adobe Stock

PAVLA NEČASOVÁ je fotografka a zakladatelka advokátní kanceláře Preegal. Specializuje se na business poradenství, právo duševního vlastnictví a právo umělé inteligence. V oblasti fotopráva publikuje ve fotografických časopisech, přednáší a založila blog fotopravo.cz.

www.preegal.cz | www.fotopravo.cz

Fotografové často říkají, že autorskému právu „tak nějak rozumí“, ale v praxi narážíme na situace, ve kterých si nejsou jistí. Kde podle vás dnes vzniká nejvíc nedorozumění mezi fotografy, klienty a veřejností, a proč se ty samé chyby stále opakují?

Zdravím všechny čtenáře. Co jsem za svoji praxi vypozorovala, tak nejčastější nedorozumění vzniká z toho, že fotografové a jejich klienti nesladí svá očekávání. Klienti mají často představu, že zaplacení fotografie automaticky znamená i právo je libovolně využívat – že si je zaplatili, proto jsou jejich. Takto ale autorské právo nefunguje. K užití fotografií se poskytují tzv. licence a pokud se na rozsahu licence výslovně nedohodnou, musí se to složitě dovozovat a ve sporu dokazovat.

Rozhledna Kobylí vrch – Jiří Vojtěšek a Jakub Roleček

A nedorozumění vůči veřejnosti? Nepochybně opakující se chybou je předpoklad, že „když jsem fotku pořídila na veřejném místě, můžu ji bez omezení použít“. To ale neplatí,

zejména u komerčního využití.

Velké nejasnosti také panují kolem užití fotografií na sociálních sítích. Sdílení je vnímáno jako něco neformálního, „neprávního“, přestože právě tam k porušování práv dochází nejčastěji – ať už jde o přebírání fotek bez licence, nebo o jejich další úpravy a využití mimo původní účel. Ještě minulý rok mě v rámci dotačního poradenství na ochranu duševního vlastnictví (tzv. IP Scan) překvapilo, že si klient myslel, že si může dát na svůj web fotky z internetu. Neměl žádný souhlas ani licence. Myslela jsem si, že už všichni vědí, že fotky na internetu nejsou k mání. Klient je po mém upozornění raději všechny smazal.

Kostel svatého Václava a svaté Anežky České – Ludvik Kolka

Autorský zákon říká, že autorem je ten, kdo dílo vytvořil. U fotografie se to často zjednodušuje na tvrzení, že autorem je ten, kdo zmáčkl spoušť. Platí to pro fotografie, které vznikly na workshopech?

Autorský zákon skutečně vychází z tohoto pravidla, ale u fotografie není rozhodující samotné stisknutí spouště. Rozhodující je, kdo projevuje kreativitu, tedy kdo určil kompozici, vymyslel osvětlení, scénu, moment snímání atd.

Hustopečska rozhledna – Martin Novák a Antonín Olšina

Nelze tak jednoduše odpovědět „ano“ nebo „ne“. Záleží na konkrétním průběhu workshopu. Pokud účastník sám volí nastavení, moment snímání a výsledná fotografie je výrazem jeho vlastního tvůrčího projevu (má volbu v tvůrčím projevu), bude zpravidla považován za autora on, i když pracuje v rámci vedení lektora. Pokud lektor dá pouze podnět nebo jen pomáhá nebo dává technické rady, nebude autorem ani spoluautorem. V některých případech pak nelze vyloučit ani spoluautorství.

Můžu pak takové fotografie přihlašovat do soutěží nebo s nimi uspořádat autorské výstavy?

Pokud uzavřeme, že účastník workshopu je autorem a neporuší tím jiné závazky (např. podmínky workshopu), možné to je. Mohlo by ale dojít k porušení soutěžních podmínek, nehledě na profesní etiku.

Jak by se z pohledu práva posuzovala situace, kdy lektor připraví scénu, pracuje s modelem, vytváří světlo i atmosféru, a účastníci pouze ve správný okamžik mačkají spoušť? Vzniká v takovém případě účastníkům plnohodnotné autorství výsledných fotografií?

V situaci, kdy účastníci workshopu fotí „podle receptu lektora“, který vše připraví a určí, včetně okamžiku snímání, bude samostatné autorství účastníků velmi ohroženo. Vždy je

potřeba prozkoumat míru tvůrčího vkladu účastníka.

Právě u workshopů lektorům doporučuji, aby byly jasně nastaveny podmínky užití výsledných fotografií předem, a to v obchodních podmínkách workshopu. Vyhnete se tím nejen právním sporům, ale i nepříjemným profesním konfliktům, ke kterým ve fotografické komunitě bohužel dochází. Můžete tím například zamezit situacím, kdy lektor bude soutěžit proti účastníkovi workshopu s workshopovými fotografiemi.

A naopak, pokud na focení na workshopu pořadatel zajistí modelku nebo lokalitu, jakým způsobem účastník může zacházet s fotografiemi, které tam pořídí?

Pokud se fotografuje člověk, má to další rozměr, další pravidla. Ty musí pořadatel workshopu určit v podmínkách, a tyto podmínky musí odpovídat dohodě s modelkou. Co se týče lokality, ta bude důležitá, zejména pokud nejde o veřejné prostranství a lektor si musel přístup zřídit. Opět doporučuji, aby podmínky předem určily, jak mohou účastníci workshopu s fotografiemi nakládat, aby byla současně respektována dohoda mezi lektorem a vlastníkem objektu.

Street fotografie je dalším častým zdrojem nejistoty. Jak je to s focením objektů z veřejného prostoru, například starých vrat nebo domů, a následným zveřejněním snímků? Může majitel nemovitosti dodatečně zakázat použití fotografie, i když byla pořízena z veřejně přístupného místa?

Na téma street fotografie a práva jsem dělala hodinové přednášky a pamatuji si, že samostatný článek kdysi vyšel i ve vašem časopise. Tak složité téma to je. Zkusím tedy zodpovědět zjednodušeně.

V prvé řadě se možnosti focení odvíjí od toho, jestli fotím cizí autorské dílo, např. architektonické. Ne každý dům nebo vrata budou podléhat právní ochraně. Dále je důležité, odkud fotím, kde zrovna stojím. Je totiž rozdíl mezi veřejným prostranstvím a veřejně přístupným místem. Tzv. svobodu panoramatu lze využít právě na veřejném prostranství (např. náměstí, ulice, parky, veřejné cesty). Veřejným prostranstvím nejsou ale muzea, galerie, zábavní parky atd.

V rámci svobody panoramatu můžete fotit autorská díla na nich trvale umístěná, tedy i stará vrata nebo domy. Naopak na dočasně umístěná autorská díla na veřejném prostranství se tato svoboda nevztahuje. Další omezení je ve způsobu užití – takové fotky lze užívat, ale je třeba si dát pozor u komerčního použití. Zákon totiž dovoluje jen přiměřené a běžné užití, které nepřiměřeně nepoškozuje autora (zákon uvádí tzv. tříkrokový test). Pokud při focení vrat nebo domu nezasahuji ani do jiných práv (např. do soukromí), pak to vlastník nemůže zakazovat, ani zpětně. Platí, „co není zakázáno, je povoleno“ a současně „svoboda končí tam, kde začíná právo jiného“. Mnohdy se poměřují dvě práva a soudy rozhodují, komu dát v konkrétním případě přednost.

Jak by měl fotograf postupovat, pokud se s majitelem objektu dostane do konfliktu až po zveřejnění snímku?

Pokud dojde ke konfliktu až po zveřejnění fotografie, je klíčové co nejdříve posoudit, jak je silné fotografovo právní postavení a zjistit, z jakého důvodu vlastníkovi zveřejnění vadí. Prvním krokem by neměla být jen konfrontace, ale ověření právního stavu a navazující komunikace. Mnoho sporů vzniká spíše z nepochopení než ze skutečného porušení práva. Mimochodem fotografové mnohdy neví, že na takové ověření a „právní dovzdělání se“ mohou využít i dotaci IP Scan. Po zjištění, že k porušení práva fotografem nedochází, záleží často na povaze fotografa, jestli si za zveřejněním bude stát, nebo fotku pro svůj klid stáhne. Platí totiž, „kde není žalobce, není soudce“. Vlastník objektu by musel podat žalobu.

Má vlastník pozemku (pokud není vymezený a je volně přístupný) právo na něm zakazovat focení nebo to focení zpoplatňovat?

Vlastník pozemku může stanovit pravidla chování na svém soukromém pozemku. Může tedy focení omezit nebo podmínit, například souhlasem nebo poplatkem. Jde o výkon vlastnického práva a práva rozhodovat, kdo a jakým způsobem pozemek užívá. Typicky se to stanoví v návštěvním řádu. Pokud fotograf vstoupí na cizí pozemek a poruší tam stanovená pravidla, může se vystavit sankcím – ke ztrátě autorských práv k pořízené fotografii ale nedochází, jen by si takové fotografie měl dát do šuplíku nebo rodinného alba.

A jak je to s focením technických památek a objektů, kde je vstup zpoplatněn a focení povoleno? Znamená zaplacené vstupné automaticky i souhlas s následným zveřejněním fotografií, například na sociálních sítích, nebo mohou být tato práva omezena?

Aby nedocházelo ke sporům, vlastník by měl toto výslovně deklarovat. I když je povoleno focení, automaticky nejde o souhlas k neomezenému užívání takových fotek. Focení může být povoleno také jen pro osobní účely, tzv. na památku.

Je v těchto případech rozdíl mezi nekomerčním sdílením na osobním profilu a komerčním využitím fotografií?

Nepochybně je to rozdíl. Zatímco nekomerční sdílení na osobním profilu bude u svobody panoramatu zásadně přiměřené, s komerčním využitím je třeba nakládat opatrně a vyhodnotit si, zda v tzv. tříkrokovém testu ještě obstojím.

Sociální sítě často budí dojem, že co je „veřejně dostupné“, lze volně používat. Co by měl fotograf dělat ve chvíli, kdy noviny převezmou jeho fotografii z Facebooku a jako autora uvedou pouze „zdroj: FB“?

Noviny si občas „půjčují“ tyto fotografie na základě zpravodajské licence. Takové užití má ale své hranice. Tato licence nemá sloužit k tomu, aby noviny ušetřily nebo se zvýšil prodej článku. Noviny mohou užít fotografii pouze v míře odůvodněné účelem zpravodajství, např. typicky u zprávy, ve které informují o zcizení nebo zneužití této fotografie, nebo že takto fotografové vyfotografovali polární zář v České republice. Nejvyšší soud navíc konstatoval, že musí být veřejný zájem na takovém užití, nejen snaha o zvýšení prodeje článku. Pokud je to možné, je nutno uvést jméno autora, název díla a pramen, jen „zdroj: FB“ není dostačující.

Jaká práva tímto jednáním porušuji a jak má v takové situaci postupovat fotograf?

Fotograf by si měl v prvé řadě vždy zajistit důkazy o takovém zneužití – např. printscreen, video, svědci… vše, čím by následně prokázal porušení svých autorských práv.

Následně oslovit noviny a požádat je o nápravu. Pokud nápravu nezjednají, může oslovit advokáta, který pošle předžalobní upomínku pod hlavičkou kanceláře – to většinou zabere, budou ho brát vážně. Většinu sporů v této oblasti se nám daří vyřešit mimosoudně, za což jsem ráda, protože soudní řízení jsou zdlouhavá a nejistá.

Další častý problém se týká vztahu fotografa a modelky. Pokud fotograf poskytne pouze náhledy snímků a finální fotografie ani po dlouhé době nedodá, může modelka odstranit vodoznak a tyto náhledy sama upravovat a používat na internetu?

Tato situace je velmi nešťastná. Osobně svým modelkám vždy dávám smlouvu a sama se v ní zavazuji, že fotografie dodám v konkrétní lhůtě. Modelky jsou rády, protože se tyto situace v praxi opravdu dějí, a mohou mi věřit, že chci své závazky splnit. Takže v prvé řadě doporučuji mít smlouvu, ve které pořeším nejen licence a umělecký výkon modelky, ale také lhůty dodání a případné sankce. Dohoda může být alespoň v e-mailu. Fotograf takovým nedodáním fotek porušuje smlouvu. To ale neznamená, že by modelka mohla zasahovat do autorských práv fotografa – ani odstranění vodoznaku není právně vhodné řešení. Na druhou stranu se pak v této situaci nabízí otázka, čeho by se fotograf po modelce domohl, když sám porušil smlouvu a fotografie nedodal. Bez jasné smlouvy by to byl boj dvou stran o to, co která strana prokáže.

Existuje v právu hranice, kdy dlouhodobá nečinnost fotografa opravňuje druhou stranu k tomu, aby s fotografiemi automaticky nakládala samostatně?

V našem právním řádu není taková hranice explicitně upravena. Můžeme sice zvažovat uplatnění některých právních institutů jako např. svépomoc, ta se ale využívá při splnění zákonných podmínek a jen v krajním případě. Obávám se, že by zde intenzita většinou naplněna nebyla.

Při focení s modelkou nebo klientem – je nutno podepisovat autorskou smlouvu? A co by tam nemělo chybět?

Smlouvu doporučuji už kvůli jasným pravidlům spolupráce a případné důkazní situaci. Je to jak s manželstvím, na začátku jsou vždy růžové brýle a když se něco pokazí... postačí, že jedna ze stran měla jiná očekávání, a je oheň na střeše. Následně je to vždy o lidech a samozřejmě typu focení. U komerčního focení, v němž fotograf využívá modelku, považuji smlouvu s modelkou za nutnost, protože fotograf nemůže klientovi slíbit bezproblémovou zakázku, pokud nemá celé focení pod právní kontrolou.

Při poskytování výhradní licence (tzn. fotograf slibuje klientovi, že „fotky budou jenom jeho“ a nikomu jinému licenci neposkytne) zákon vyžaduje písemnou formu smlouvy. V případě nevýhradní licence by postačila i ústní dohoda, ale všichni zapomínáme nebo můžeme mít v budoucnu svoji subjektivní pravdu, a vznikne nedorozumění. Alespoň si proto shrňte podmínky spolupráce v e-mailu, to je takové právní minimum. Do smlouvy (e-mailu) uveďte přinejmenším označení stran, vymezení fotografií a rozsah licence (časový, místní, způsob užívání), úplatnost versus bezúplatnost.

U zakázkové fotografie panuje mezi klienty představa, že zaplacením získávají plná práva k fotografiím. Jaká práva má ve skutečnosti zákazník a co zůstává vždy autorovi, i když fotí na objednávku?

Ano, u zakázkové fotografie je to velmi rozšířená představa. Zákazník nezískává všechna práva k fotografiím, ale pouze licenci k jejich užití – a to v rozsahu, který byl sjednán. Pokud rozsah nesjednáte, vychází se z účelu zakázky, případně ze zákonných domněnek. A pozor, jedna z domněnek je 1 rok trvání licence, což klienty nemusí potěšit. Občas pomáhám fotografům vysvětlit jejich klientům při vyjednávání smlouvy, že je potřeba se na rozsahu licence domluvit a nejde o žádný „podvod“. Oni totiž mnohdy nechápou, co je to ta licence a říkají, že „chtějí jen fotky“.

Zákazník má podle zákona právo použít fotografie k tomu účelu, pro který si je objednal – například pro web, na sociální sítě nebo pro tiskové účely. Neznamená to však automaticky právo fotografie dál upravovat, poskytovat třetím osobám, prodávat je atd. Každé takové užití už vyžaduje souhlas autora.

Autorské právo jako takové je nepřevoditelné a nelze se ho „zbavit“ ani zakázkou. Autorovi vždy zůstávají tzv. osobnostní autorská práva – tedy právo být uveden jako autor, právo na nedotknutelnost díla a ochranu jeho integrity. Bez jeho souhlasu proto nelze fotografie svévolně měnit, ořezávat, přebarvovat, ani používat oblíbené filtry. Pokud chce klient získat širší práva, případně možnost fotografie neomezeně využívat, musí to být výslovně ujednáno – a zpravidla tomu odpovídá i vyšší cena zakázky. Právě neřešení licence předem je nejčastějším zdrojem nedorozumění mezi fotografy a klienty. Prevence se v praxi často neřeší dříve, než přijde první velký problém.

Pokud fotograf prodává své snímky na fotobankách, může je zároveň využívat i sám (zapojovat je do soutěží, nebo pořádat výstavy)?

Tady záleží, zda poskytl fotobance licenci výhradní, nebo nevýhradní. Pokud poskytl jen nevýhradní, tak může. Pokud však poskytl licenci výhradní, ani on sám nemůže bez ujednání s fotobankou své snímky využívat. Je třeba se podívat do smluvních podmínek konkrétní fotobanky, na které při uploadu fotografií přistupujete.