Tom Řechtáček: "Všechno, co fotím, je mým zrcadlem."

Tom se pohybuje tam, kam by se většina z nás nikdy neodvážila vkročit – v prostředí závislých, bezdomovců... prostě lidí na okraji společnosti. Jeho snímky jsou syrové, často tvrdé, ale nikdy lacině šokující. Vycházejí z osobní zkušenosti a z hluboké potřeby sdílet emoce, které by jinak zůstaly uvězněné uvnitř. Mluvili jsme o tom, kde se rodí důvěra mezi fotografem a fotografovaným, jak těžké je být upřímný nejen k druhým, ale i k sobě, a proč do každého snímku vkládáme kus sebe.

Text a foto: Tom Řechtáček | Hovořila: Galina Gordeeva

TOM ŘECHTÁČEK – dokumentární fotograf, jehož tvorba vychází z osobní zkušenosti se závislostí na heroinu. Fotografie pro něj znamená způsob, jak se vyrovnat s minulostí a otevírat citlivá společenská témata. Dlouhodobě mapuje život lidí se závislostí s empatií a porozuměním. Za soubor z psychiatrické nemocnice získal v roce 2022 cenu Výboru Dobré Vůle – Nadace Olgy Havlové v soutěži Czech Press Photo. Věnuje se i veřejným přednáškám a osobním cyklům o každodenním životě a rodině.

web: tom-rechtacek1.webnode.cz | Instagram: rechtacektom | Facebook: Rechty.tom

Fotíš hodně odvážně a nebojíš se zachytit věci, před kterými většina lidí raději zavře oči. Co tě na tom přitahuje? A nejvíc baví?

Nevím, jestli se při focení těchto témat dá vůbec mluvit o „zábavě“. Celá má tvorba vychází z vlastních prožitků a potřeby vynášet nepříjemné otázky, a snad i odpovědi, mezi diváky. Jak se s tím pak popasují, je už na nich. Často vlastně nejde primárně o to, co nebo kdo na fotkách je, ale spíše o mé vlastní vyjádření pocitu či emoce, které jsem v podobných situacích zažíval sám.

Jak se dostáváš do tak uzavřeného prostředí? Tolerují tě ti lidé?

Tolerovat mě nemusejí. Všichni lidé na mých fotografiích mě akceptují z vlastního svobodného rozhodnutí a pokud s focením někdo nesouhlasí, pak to plně respektuju a na fotografiích prostě není. Co se týče přístupů do uzavřených komunit nebo zařízení, to bývá běh na dlouhou trať, kdy je potřeba nejdříve vybudovat určitou úroveň důvěry. U lidí bez domova to funguje tak, že ti, co mě už znají, vlastně legitimizují moji důvěryhodnost dalším svým známým, a dveře se pak otevírají

snadněji. S tím samozřejmě souvisí to, že jsem jejich důvěru snad nikdy nezklamal a materiál, který jsem za ta léta nafotil, nebyl nikde zneužit k cílenému ponižování zobrazených. Pokud jde o uzavřené prostory různých zařízení, tak tam to bývá o měsících komunikace, která je poté potvrzena reálnou smlouvou mezi mnou a dotyčným zařízením a přesně vymezuje, co a jak můžu, nebo nemůžu zaznamenávat. Se samotnými klienty zařízení pak podepisuji informované souhlasy, kde uvádím, jak a kde bude materiál použit. Je opět na každém jednotlivci, jestli souhlasí, nebo nikoliv.

Na některá místa se mi ale dostat nedaří. Třeba snaha fotit ve věznici Ruzyně je naprosto neprůchozí, stejně odmítavý je i postoj léčebny Bohnice.

V situacích, s kterými se potýkáš, musí být těžké na fotkách zachytit lidskou důstojnost. Co si myslíš, kde je ta hranice, co ještě jde a co už je třeba moc?

Já se při samotném focení tímto vůbec nezabývám. Když mám pocit, že výjev stojí za zaznamenání a že má potenciál nést nějakou emoci, tak mačkám spoušť. Nemám v těch chvílích kapacitu zaměstnávat mozek racionálním přemýšlením o etičnosti situace. Myslím, že pokud je fotka po estetické a výpravné stránce opravdu FOTKOU, má schopnost veškeré hranice etiky smazat. Divák při jejím prohlížení totiž ztrácí potřebu tyto aspekty řešit a nechává se prostě unášet emocí.

Máš nějakou fotku, nebo možná celou sérii, co jsi nafotil, která změnila tvůj pohled na život?

Pohled na život mi změnila fotografie samotná. Dostal se mi do rukou nástroj, díky němuž mám pocit, že dokážu vyjádřit, co skrývám uvnitř, což není nic hezkého. A právě díky fotografii z toho nevzniká přetlak. Samozřejmě velmi zásadně ovlivňuje můj pohled na život moje dcera a její focení v čase. Tam vnímám velkou sebereflexi.

Když se zamyslím, tak zásadní změnu pohledu jsem prožíval při focení v začátcích covidu. Bylo frustrující si připustit, jak snadno a rychle se svět dokáže otočit vzhůru nohama, a celoživotní jistoty jsou najednou pryč. Velkou vzpruhou pro mě bylo následné focení dobrovolníků šijících roušky, které pak zdarma rozdávali lidem po okolí. Cítil jsem při tom obrovskou vlnu solidarity a semknutí společnosti. Byl to intenzivní pocit naděje a optimismu. Podobný pocit si vybavuju ve svém životě jen jednou, bylo mi 10 let a táta mě vodil na demonstrace probíhající na konci roku 1989. Ta energie byla v obou případech hodně podobná.

„Bezdomovci“ jsou velmi silná série. Vzpomeneš na nějaké momenty, které tě dostaly nebo ti zůstaly v hlavě?

Těch momentů bylo několik, většinou nějakým způsobem spojených se smrtí nebo umíráním. Ta je totiž strašně definitivní a nedá se s tím nic dělat. Před lety mě jedna holka vzala domů za přítelem. Otevřel nám kluk v mém věku, ale vypadal opravdu špatně. K hubené postavě extrémně kontrastovalo obrovské břicho plné vody. Sotva se hýbal. Jeho stav mě šokoval. O nemocnici nechtěl ani slyšet. Za dva dny zemřel na selhání organismu. Přišlo mi to strašně zbytečné. V zemi, kde je lékařská péče dostupná každému bez rozdílu sociálního postavení. Ta holka musela po jeho smrti byt opustit a skončila na ulici. Bohužel rok na to se předávkovala opiáty.

Ještě na jeden zážitek nikdy nezapomenu. V červenci 2023 pouštěli Evu, se kterou fotím už 5 let, po roce z vězení. Jelikož rodinu nemá, vrátila se zpátky na squat za partou, se kterou fetovala. Hned první den si jela koupit herák někam na Olšany. Ještě se dvěma známými si pak šli šlehnout. Eva si rozmíchala dávku, na kterou byla zvyklá před nástupem do věznice. Jenže tělo při delší abstinenci rychle snižuje na drogy toleranci a množství, co bylo předtím v pohodě, teď způsobilo těžké předávkování. Během pár vteřin po aplikaci se beze slova zhroutila na zem. Začala neuvěřitelně rychle modrat a nedýchala. Pocit, kdy přímo před vámi z někoho vyprchává život, je nepopsatelný. Snažili jsme se ji ze všech sil oživit. Asi po dvou minutách začala konečně dýchat. Po dalších deseti přišla k vědomí a situace se stabilizovala. Bylo to ale nejdelších 10 minut, co jsem při focení zažil. Celá ta situace se navíc paradoxně odehrávala mezi hroby na hřbitově. Ten pocit bezmoci byl pro mě natolik intenzivní, že od té doby u sebe neustále nosím Nyxoid, nosní sprej obsahující naloxon, látku, která zablokuje opioidní receptory v mozku a vyruší účinek drogy.

Myslíš, že jsi empatický člověk? Ta empatie ti spíš překáží, nebo pomáhá?

Myslím, že ano, i když moje partnerka by ti řekla opak. Samozřejmě jsem otlučený hrubým prostředím, ve kterém jsem se od mládí pohyboval a kde empatie byla slabostí. Moje hranice vnímání závažnosti problémů je posunutá a spousta věcí mi přijde malicherných a nehodných řešení. Přesto si myslím, že dokážu vnímat rozpoložení a pocity lidí, se kterými se setkávám, ale málokdy je spoluprožívám. Jde tedy spíš o empatii kognitivní.

Zachycuješ převážně témata, která jsou v naší společnosti tabu nebo těžko přijímaná. Jak se ti daří překonávat vnitřní nejistotu nebo odpor, když do toho jdeš?

Vnitřní nejistotu se mi nedaří překonávat takřka vůbec. Mám o sobě pochybnosti vlastně neustále. Občas se objeví záblesk euforie, že to celé dává smysl, aby vzápětí přišel propad. O odporu se ale u mě mluvit nedá, to bych se na to asi rovnou vykašlal, kdybych cítil odpor k věcem, které mám potřebu sdělit. Pokud se rozhodnu začít na něčem pracovat, musím s tím tématem vnitřně souznít, mít o něj zájem jako o celek, a nejen jako o objekt focení. Já při práci na svých souborech trávím samotným focením jen zlomek času, zbytek jsou hodiny a hodiny diskuzí a rozhovorů s lidmi, kteří se v prostředí pohybují.

Technická otázka: většinou fotíš v prostorech, kde světla není moc. Jak si s tím poradíš? Občas přisvítíš, nebo se snažíš být neviditelný a používáš jenom přirozené světlo?

Vzhledem k tomu, že s těmi lidmi pracuju vědomě, není potřeba být neviditelný, jedná se o úplně jiný styl focení než třeba pouliční fotka. Převážná většina je v přirozeném světle, tedy občas v přirozené tmě, kde samozřejmě letí ISO vysoko a čas se prodlužuje. Ale vzhledem ke stylu a tématům, které fotím, nehraje technická kvalita fotky významnější roli. Můžu si tak dovolit mnohem větší extrémy než třeba portrétní nebo svatební fotograf.

V poslední době jsem ale začal více pracovat s bleskem, což jsem dřív vůbec nedělal, a otevřelo mi to novou perspektivu k vyjádření.

Jak je velký zásah při úpravách? Necháváš něco i v barvě?

Nijak extrémní. Kromě převodu do BW jde v podstatě jen o práci s barevnými vrstvami, kontrastem a stíny. Barvu používám minimálně, opravdu jen velmi okrajově a spíš pro určitý cvik. Zatím nejsme vůbec kamarádi.

Co je podle tebe důležitější – říct pravdu takovou, jaká je, nebo najít v ní nějakou naději?

Pro mě je nejdůležitější vyjádřit se. Snažit se sdělit, co ze situace cítím. Být upřímný a autentický. Pokud cítím, že je situace tvrdá a depresivní, pokouším se to do fotky dostat. Stejně tak naopak. Hlavně se snažím nemanipulovat, a teď nemyslím zásah do obsahu samotné fotky, ale nemanipulovat divákem, kdy se pomocí textu interpretuje něco, co z fotky vůbec nevyzařuje. Pokud chci vyjádřit zmar, ať je tam zmar; pokud mám v úmyslu zachytit naději, ať to divák pozná i bez textu. Tím netvrdím, že text k fotce nepatří, někdy je nezbytný, ale ať koresponduje s tím, co je zobrazeno a nesnaží se banální snímek povýšit na něco víc.

Máš nějaké hranice, které si při práci kladeš? Cítíš někdy, že přesahuješ něco, co bychom neměli nebo co nemůžeme vidět?

Pokud jde o to, co fotit a co už ne, tak jsem na takovou hranici zatím nenarazil. Já si opravdu myslím, že pokud autor nepracuje ego-bulvárním stylem, s potřebou prvoplánově šokovat bez vnitřního souznění s tématem, tak k takové hranici nedojde. Vybavují se mi fotky francouzského fotografa Antoine D´Agata, který v podstatě velmi poeticky dokázal zachytit nahé oběti vražd v márnici v Mexiku. Někomu to samozřejmě přijde odporné, ale ty fotky jako takové jsou velmi výtvarné.

Jsou ale určité situace, které nefotím. Ne kvůli neetičnosti, ale kvůli riziku. Například když si člověk, kterého fotím, kupuje drogy od dealera. To je ale spíš kvůli tomu, že to může vážně zkomplikovat nebo eskalovat situaci a ohrozit dotyčného nebo mě. Přinejmenším by mu dealer příště nic neprodal a ten člověk by se mnou přestal spolupracovat, protože proč by to dělal, když mu komplikuju život.

Myslíš, že lidé, které fotíš, se ještě můžou změnit? Přestat brát drogy, najít dobrou práci? Máš historky se šťastným koncem?

Samozřejmě že mohou. Sám jsem toho příkladem. Jen to nejde ze dne na den a je potřeba to opravdu chtít. Několik lidí, které jsem fotil v začátcích boje se svou závislostí, dnes funguje úplně stejně jako já nebo ty. Tu šanci má každý z nich. Mám obrovskou radost, když se mi pak takový člověk ozve, že se mu daří.

Jeden úplně čerstvý příklad je právě Eva, o která jsem se už zmiňoval. Letos na konci září ji opět pouštěli z vězení, ale její přístup byl naprosto jiný než minule. Ještě ve výkonu si zařídila pobyt v terapeutické komunitě a aby si to pojistila, tak si rovnou domluvila sociální pracovnici, která ji odvezla od brány věznice až na místo. Když jsem viděl, s jakou energií to v den propuštění opravdu zrealizovala, měl jsem z ní radost. Myslím, že ta naděje je cítit i z fotky, kterou jsem tam vyfotil. Jestli to zvládne, si netroufám předpovídat, ale ten posun oproti předchozím rokům je obrovský. Držím jí palce.

Pojďme na bezpečnější téma: fotíš svůj soukromý život, rodinu. Děláš to kvůli vzpomínkám na hezké chvíle, nebo hlavní roli hraje estetika?

Vlastně obojí. Fotím samozřejmě i naprosto banální snímky rodiny, které ani nepředstírají, že mají ambice být fotkou. To jsou ty vzpomínkové. Pak ale mívám potřebu fotkou vyjádřit něco, co přesahuje jen záznam okamžiku. A tam estetika hraje zásadní roli. Ty fotky pak nebývají „hezké“, ale spíš autentické.

Většinou rodiče fotí svoje děti, když jsou načančané a v dobré náladě. U tebe jsem viděla na fotkách Johanku plakat. Co takové snímky pro tebe znamenají?

Mám sérii fotek z jednoho těžšího období před 3 lety, u které se mi pořád vybavují ty stísněné pocity beznaděje. Zároveň ale cítím, že už to polevilo.

Ze zkušenosti vím, že zachytit radostné okamžiky s blízkými je vlastně docela snadné, cítíte se báječně a cvakáte. Těžké chvíle jsou naprosto jiný level. Cloumají s vámi negativní emoce jako vztek, strach, úzkost a ty samozřejmě brání racionálnímu jednání. Nejste jen nezaujatý pozorovatel, ale přímý účastník situace, kterou musíte vyřešit. V těchto okamžicích vzít do ruky foťák a začít fotit bývá extrémně komplikované. Člověk má schopnost špatné životní prožitky, a pocity s nimi spojené, zapomínat, fotky mě dokážou do té chvíle vrátit. A načančané fotky přinese Johy z focení ve škole.

Nemáš někdy strach, že se tvé práce s nejbližšími lidmi stávají takovým vlastním zrcadlem?

Absolutně stávají, ale nemám z toho strach. Nejen práce s nejbližšími, ale všechno, co fotím, je mým zrcadlem. Je to jeden z důvodů, proč to dělám. Pokud se člověk snaží být upřímný sám k sobě, odraz vlastních pozitiv a negativ vždy uvítá, i když to někdy bolí. Protože jedině tak s tím může pracovat.

Máš úžasnou sérii Mare, kterou jsi fotil na dovolené. Chodil jsi „na lov“ sám, nebo celou dobu máš u sebe fotoaparát?

Děkuju. Ty fotky mám pořád rád. Sešlo se tenkrát všechno úplně parádně, hodně tomu pomohly kulisy řeckého ostrova Korfu, který je v severní části nádherně členitý. Na focení potřebuju specifický „mindset“, který se mi ale nedaří zapnout, pokud mám s sebou někoho jiného. Musím být prostě sám. Takže ano, vyrážel jsem na procházky a snažil jsem se vnímat prostředí a lidi v něm.

Foťák u sebe mívám pořád, to ale neznamená, že neustále fotím. Je to spíš zvyk z doby, kdy jsem preferoval pouliční fotku a bál se, aby mi něco neuteklo.

Nevadí to rodině?

Pokud jsme někde spolu a já mám náhle potřebu něco zachytit, jde všechno stranou, a to je samozřejmě štve. Ale myslím, že se moji posedlost za ta léta už naučili tolerovat.

Jsi fotograf „na dlouhou trať“, fotíš převážně dlouhodobé projekty. Jaké výzvy přináší práce s velkými tématy a jak je překonáváš?

Než to začne dávat větší smysl, trvá dlouho, rok, dva, tři... Pak si člověk musí v dnešní rychlé instantní době zvyknout, že nemá význam sdílet na sítích denně jednotlivé fotky z rozpracovaných souborů, které ještě ani nestihly uzrát. Jeden čas jsem s tímhle docela bojoval, tlak sociálních sítí ve mně vytvářel pocit, že pokud denně nesdílím nějaký obsah, tak na mě všichni zapomenou. Docházelo pak k tomu, že jsem pouštěl ven věci, za kterými jsem si ani nestál. Dnes už to naštěstí vnímám jinak.

Občas se mi také stane, že na něčem začnu pracovat, a za pár měsíců se můj pohled změní a zavede mě jinam, než byl původní záměr. Docházelo i k tomu, že člověk, kterého jsem fotil, náhle zemřel. Zní to hnusně, ale spousta vložené energie pak přijde vniveč. Na druhou stranu každá zkušenost mě posunula dál, takže to nikdy neberu jako zbytečný čas. Jednou jsem si půl roku vyjednával vstup do věznice a když to konečně klaplo, omezení uvnitř byla tak striktní, že jsem nedokázal udělat jedinou kloudnou fotku. Poučilo mě to a dneska už v prvotní komunikaci jasně definuju, co a jak chci fotit, a pokud na druhé straně není ochota to akceptovat, vůbec do toho nejdu. Samostatným tématem u takto dlouhodobých focení je konečná selekce fotek a jejich skládání do souboru.

Třeba téma ZÁVISLOST fotím přes 7 let, a za tu dobu vzniklo hodně fotek. Udělat z toho pak třeba knihu, která by měla obsahovat přibližně 100 snímků, bude náročné. Veliká výzva je pro mě potlačování vlastního ega, být neustále otevřený a ochotný se učit, což se mi někdy daří líp a někdy hůř.

Kdybys měl dát svým fotografiím nějakou jednu hlavní myšlenku, co by to bylo a proč?

Každá fotka je tak trochu autoportrét. Jenom je na ní víc jiných lidí než mě.