Vít Hassan: „Profesionální je vyfotit i toho největšího hajzla dobře."
- Anna Poborska
- 18. 6.
- Minut čtení: 9
JAK TO CHODÍ V PROFESI FOTOREPORTÉRA
Foto: Vít Hassan | Hovořila: Galina Gordeeva
VÍT HASSAN je jméno, které nechává chladnými jenom ty, kdo ho neznají. V terénu je známý tím, že jde vždy až na hranu — a někdy ještě kousek za ni. Focení v přímých střetech, útoky, zatýkání, mediální lynče — to všechno patří k jeho práci stejně jako objektiv k fotoaparátu. Nezajímá ho fotit věci z bezpečné vzdálenosti. Vždy ho potkáte přímo v centru dění, mezi demonstranty, mezi policisty, v místech, kde ostatní ustupují. Pokud jste někdy uvažovali o práci reportéra, tento rozhovor si nesmíte nechat ujít. S Vítkem se známe léta, proto se ho nebojím zeptat naplno.
Pamatuješ si první moment, kdy jsi pochopil, že tohle – focení akce, krve, chaosu bude tvoje? Nebo tě k tomu někdo přiměl?
Prvním momentem pro focení něčeho podobného asi bylo, když jsem přesně před 20 lety pobýval v tehdejším Súdánu. Zhruba 2 roky předtím jsem začal fotografovat, ale pouze skutečný život a architekturu. Krátce po uzavření mírové dohody s Johnem Garangem (vůdcem rebelů z Jihu, kteří požadovali odtržení jižního Súdánu) s ním totiž spadnul vrtulník a v hlavním městě Chartúmu se tehdy rozpoutalo peklo, jaké jsem nikdy předtím neviděl. Obchody s luxusním zbožím byly v plamenech, dokonce si vzpomínám, že i tehdejší autosalon Škoda vzal za své. Při nepokojích tehdy zemřelo 200 lidí.
Městem projížděly transportéry s vojáky, kteří řvali a samopaly přitom mířili do lidí. Vytáhnout fotoaparát a vyfotit to bylo nemyslitelné. Netroufnul jsem si to tehdy ani já, i když jsem měl ve svých pětadvaceti letech mnohem nižší pud sebezáchovy, než je tomu dnes, poté, co mám za sebou nafocené divoké nepokoje například v Německu, Polsku, Francii nebo Hongkongu. Tehdy jsem si uvědomil, že adrenalin mi způsobuje stav určité euforie, a potlačuje strach.
Dostal jsi pár facek, zažil rvačky, zatýkání, hrozby. Můžeš se se čtenáři podělit o pár historek?
Zůstanu ještě v Súdánu. Tehdy jsem v pátek, když se téměř všichni muslimové modlili v mešitách, na ulici uviděl malou otrhanou špinavou žebračku. Děti fotím opravdu jen výjimečně. Musejí mě něčím zaujmout. Vyfotil jsem ji a šel jsem pryč. Vzápětí poté mě ale dohnal nějaký fanatický muslim, pokoušel se mi můj fotoaparát vytrhnout z rukou a pronásledoval mě. Nedaleko šla skupinka tří vojáků. Já jsem je při své víře ve spravedlnost naivně doběhl v domnění, že mi od mého pronásledovatele pomůžou. Muž, který mě pronásledoval, jim o mně ale musel říct něco velmi ošklivého, protože místo aby zatkli jeho, zatkli mě. Ruce mi za zády spoutali plastovým páskem a vedli mě přes celé centrum města na policejní stanici. Jeden z nich se přitom bavil tím, že mě bouchal gumovou bužírkou přes krk. Poté, co to udělal několikrát, jsem dostal vztek, nějak se mi podařila roztrhnout plastová pouta, bužírku jsem mu vytrhnul z rukou a uštědřil jsem mu také několik ran.
Na to, co následovalo, si pamatuji, jako by se to stalo včera, protože nikdy v životě mě nikdo víc nezmlátil. Vojáci mě začali mlátit vší silou bužírkami přes krk a záda, takže jsem spadl na zem, a na zemi mě ještě zkopali, takže jsem měl vyražený dech. Nějak se jim podařilo mě dovést na policejní stanici, kde jsem dostal pěstí. Odtud mě odvezli na jinou policejní stanici, kde byl naštěstí anglicky mluvící velitel, kterému jsem vše vysvětlil. Verzi fanatického muslima o tom, že jsem tu holku měl svlékat a přitom fotit, jsem jednoduše vyvrátil tím, že jsem ho nechal, aby si prohlédl všechny moje fotografie v mém digitálním fotoaparátu, které tehdy ještě nebyly moc rozšířené. Má záda tehdy byla pruhovaná jako zebra a několik dní jsem se nemohl hýbat. Mimochodem, tu fotografii ještě mám. Psal se rok 2005, já měl tehdy svůj první digitální fotoaparát Fuji Finepix S 3000. Za zmínku též stojí, že v Súdánu jsem kvůli focení 3× krátce skončil ve vězení.
Od té doby jsem se při focení nepokojů setkal s různými reakcemi. Při focení protiromské demonstrace v Dubí v roce 2018 mě sejmuli dva náckové a pokusili se mi ukrást můj digitální fotoaparát Nikon D850, který jsem měl tehdy fungl nový. Při focení nepokojů v roce 2019 v Hongkongu mi policista vyhrožoval, že pokud pořídím ještě jednu jeho fotku, tak mě zastřelí. Poté, co jsem v roce 2021 při focení nepokojů ve Francii vyfotil mladíka v kukle, jak kladivem rozbíjí pouliční kameru, mi za to jeho parťák nastříkal hasicí sprej do obličeje. Naštěstí jsem měl na očích balistické brýle a na obličeji plynovou masku. Můj objektiv po zásahu pytlíkem s bílou barvou skončil nalakován na bílo. Při další demonstraci v Paříži bylo proti demonstrantům po- užito vodní dělo. Na fotografii jsem chtěl mít demonstranty zachycené zpředu i s proudy vody, které na ně letěly, tak mě napadlo to fotit z téže strany, jako stálo vodní dělo. Jeho řidiče ale po chvíli napadlo namířit proud vody na mě. Byl jsem celý mokrý a psal se leden, nebylo mi zrovna moc teplo...
Byly momenty, kdy sis řekl: „Kašlu na to, jdu fotit kytky?“ A proč jsi to nakonec vždycky ustál?
Abych byl upřímný, mě mnohem více baví a je pro mě příjemnější fotit skutečně násilnou demonstraci někde ve Francii, při níž riskuji zranění, než nějaký happening v České republice, kde se sejde pár aktivistů s počmáranými kusy krabic, kolem poskakuje jejich dvorní aktivistický fotograf a ti lidé se nechovají pěkně, jen aby se mu zavděčili. Plné kecky jsem toho měl mnohokrát, ale ustál jsem to asi vždy právě proto, že na fotografování demonstrací mě nejvíc ze všeho baví ten adrenalin s tím spojený. Každá další povedená fotka mě pohání jít dál.
Přijde ti, že v Česku je chápána odvaha reportéra?
Kdo nezažil výše popisované, asi stěží pochopí, kolik úsilí a odvahy stojí za nějakou konkrétní fotografií. Pokud bych měl nějakou svoji fotografii zařadit do svých top 5, je to zcela určitě výbuch auta při nepokojích v Paříži. Levicoví aktivisté tehdy zapálili několik aut v ulici. Já jsem si stoupl 4 metry od nejvíc hořícího auta a čekal jsem, až vybuchne. Na fotoaparátu jsem neměl nasazený teleobjektiv, ale normální širokoúhlý. To, že se mi fotografie podařila takto zachytit, je zčásti náhoda, které jsem šel naproti.
Ty se do událostí doslova vrháš, nejsi její pozorovatel, jsi její součástí. Myslíš, že jinak to v opravdové reportáži nejde?
Na tom, že se někdo do focení reportáže vrhá s naprostým zápalem pro věc, nevidím nic špatného, ba naopak. Při focení každé fotoreportáže ze sebe snažím dostat absolutní maximum, každou akci chci nafotit, jak nejlépe umím. Ne vždy se mi to samozřejmě povede. V České republice je několik velmi dobrých dokumentárních fotografů.
Sleduješ práci ostatních fotografů. Čí tvorba se ti líbí?
Z dokumentárních fotografů se mi v současné době hodně líbí, jak fotí Anna Boháčová z iDnes. Myslím, že za poslední dva roky se hodně posunula. Dobrých dokumentárních fotografů je samozřejmě víc. Také se mi líbí některé fotografie od Martina Divíška a Romana Vondrouše.
Jakou fotografii za poslední rok považuješ za ikonickou?
Jednoznačně pěsti hrozícího Donalda Trumpa poté, co přežil pokus o atentát. Na té fotografii je všechno, co by špičková dokumentární fotografie měla mít. Jsou na ní zachycené silné emoce ve správný moment. Kompozičně je fotka na jedničku a prim hrají víceméně jen tři barvy. Červená, bílá a modrá – stejně jako na americké vlajce, která jako třešnička na dortu visí za ním.
Co všechno riskuješ, když jdeš fotit nějakou demonstraci, která pravděpo- dobně skončí policejním zásahem?
Kromě svého zdraví riskuji také svoji techniku, což je kromě fotoaparátu i pár objektivů v ceně několika desítek tisíc korun.
Je něco, co bys nikdy nevyfotil? Nějaká hranice, za kterou bys nešel?
Rozhodně. Uvedu příklad: Dagmar Patrasové nedávno zemřela dcera Anička. Několik bulvárních fotografů celé dny číhalo před domem paní Patrasové, aby zachytili okamžik, při němž ji na ulici zachytí, jak svůj žal utápí v alkoholu. Focení někoho, kdo se ocitl v podobné životní situaci, je pro mě absolutně nepřijatelné a hluboko za čarou. Takoví supi nám fotografům dělají obrovskou ostudu. Také bych v životě nefotil lidi bez rukou nebo nohou, zmrzačené při nějakém válečném konfliktu. Fotografy, kteří takové dokumentární fotografie fotí, neodsuzuji. Vím, že je potřeba hrůzy války zdokumentovat, ale já bych na to neměl žaludek.
Povídá se, že jsi jednou kolegovi vrazil facku?
Ano. Stalo se to před rokem na naprosto bezvýznamné akci, při níž asi 4 lidi z hnutí Greenpeace křtili knížku. Před ně si stouplo asi 10 fotografů a každý z nich chtěl mít, pokud možno, co nejlepší záběr. Protože podobné situace dobře znám a už nepatřím mezi nejmladší, tak jsem nechtěl jít mezi ně a přetlačovat se s nimi. Místo toho jsem zvolil nekonfliktní formu a šel jsem na bobek na zem pod ně. Když došlo k samotnému křtu, tak jsem ucítil, jak mě někdo chytil silně zezadu za límec a prudce mě stáhnul níž. Zdůrazňuji, že to nebylo v situaci, že bych tomuto člověku vadil v záběru nebo že bych ho připravil o možnost zachytit „zlatý gól na Mistrovství světa“. On ještě před chvílí stál spolu s ostatními fotografy, ale protože mě viděl na zemi a chtěl mě vyprovokovat, šel dolů a udělal, co udělal. Mimochodem, jedná se o stejného člověka, který mě v roce 2022 na filmovém festivalu v Karlových Varech v hotelu Thermal naprosto bezdůvodně chytil pod krkem a s opravdu ošklivými rasistickými urážkami mě vyvedl ven z chodby, kam jsem šel navštívit svého známého fotografa. Tu facku měl dostat již tenkrát. Takhle to měl zaslouženě i s úroky.
Když tě někdo veřejně pomlouvá nebo dehonestuje, bereš to jako součást hry, nebo tě to pořád ještě dokáže vyvést z míry?
Není žádným tajemstvím, že jsem měl spory s aktivistickým fotografem Petrem Zewlakkem Vrabcem. On je dobrý fotograf. Jeho parketou jsou také demonstrace. Problém je jeho občas příliš přebujelé ego. V časech, kdy jsme se na demonstraci potkávali třeba i třikrát týdně a cílem každého z nás bylo pořídit co nejlepší záběry ze všech, bylo dost těžké jeho chování ignorovat.
Myslím si, že stejně jako se vyvíjí každý, prošel určitým vývojem i on. Před pár dny jsme se na demonstraci potkali poprvé od začátku roku a neměli jsme spolu žádný problém.
Co tě nejvíc láká na dnešním focení demonstrací a společenských akcí? Je ještě něco, co tě dokáže překvapit?
Překvapit mě dokáže nějaký originální neotřelý transparent či neotřelá forma protestu. Například na demonstraci na podporu Ukrajiny se mi líbil obrovský plakát Trumpa, líbajícího se s Putinem. Co mě dokáže nemile překvapit, je to, že policisté při policejních zásazích na demonstracích v České republice stále častěji přistupují k tomu, že všechny dokumentární fotografy vyvedou z místa zásahu, aby pro případ nějakého průšvihu z jejich strany nebylo nikde zdokumentováno, jakým způsobem vůči demonstrantům zasáhli. To je dle mého pokus o cenzuru.
Umíš být nezaujatý vůči konfliktním stranám, které fotíš?
Samozřejmě. To by měla být samozřejmost. Myslím, že fotografové by měli zůstat naprosto nestranní a do fotografování by neměli zatahovat své osobní politické názory. Nelíbí se mi, že hodně fotografů, kteří nemají rádi Babiše, se jej snaží vyfotit při nějakém gestu, kdy mrkne nebo se třeba ošklivě zašklebí. Přitom u něj to není vůbec nic těžkého. Sám Babiše také moc nemusím, ale snažím se ho vždy vyfotit tak, aby z něj sice vyzařoval jeho kontroverzní charakter, ale důstojně. Doufám, že neexistuje nikdo, kdo by mě podezříval ze sympatií k Tomáši Vandasovi. Toho jsem nedávno na demonstraci vyfotil tak, že si to stáhl ze serveru, pro který fotím, a snad si z toho i udělal profilovku. Profesionální je vyfotit i toho největšího grázla dobře.
Když vidíš, jak dneska někdo s mobilem stojí za páskou a myslí si, že je
reportér, co ti běží hlavou?
Co mi vadí, je, že dnes si každý blbeček s drahým mobilem nebo foťákem v ruce myslí, že fotoreportérem může být každý. Ne, nemůže. Předtím, než se někdo rozhodne se fotografií živit, doporučil bych mu alespoň vystudovat nějakou výtvarnou školu a naučit se základním pravidlům kompozice.
Je ještě něco, co ti na chování ostatních fotografů vadí?
Další, co mi vadí, je chování fotografů, kteří se naučili fotit na lepší úrovni než amatéři, ale stále ještě ne jako profesionálové, kteří se fotografováním živí. Tito lidé obvolávají redakce časopisů a nabízejí jim své fotografie pouze za uvedení svého jména pod fotografií. Ve výsledku však tímto jednáním snižují laťku, za kterou jde do časopisů prodat dokumentární fotografie, a nepřímo tak poškozují ostatní fotografy. Když si do bytu pozvete instalatéra, tak vám asi také neopraví pračku za to, že na ní nalepíte štítek s jeho logem.
Je něco, co sis vždycky přál nafotit a pořád to nevyšlo? Nějaký velký „osobní“ úlovek?
Ano. Mým životním snem, co se týče fotografie, je jako pro celoživotního obrovského hokejového fanouška nafotit Mistrovství světa v hokeji. Nejlépe finále Českého týmu. O to více mě mrzí, že loni bylo nejenom Mistrovství světa, ale i domácí finále v Praze, a kvůli pozdě podané žádosti o fotografickou akreditaci jsem o možnost fotit Mistrovství přišel. Z turistických míst je mým snem navštívit a nafotit kostel vytesaný ve skále v etiopské Lalibele.
Kdyby sis mohl vybrat úplně libovolný konflikt, místo nebo téma, co by to bylo, dnes v roce 2025?
Jednoznačně válečný konflikt v palestinské Gaze.
