Na hraně okamžiku: Jak se fotí vrcholový sport
- Anna Poborska
- 15. 4.
- Minut čtení: 8
Na stadionu stojí pár metrů od hřiště, často na stejném místě celé hodiny, aby byli připravení na okamžik, který může trvat jen zlomek vteřiny. Sportovní fotografové BARBORA REICHOVÁ, MARTIN FLOUSEK a MATYÁŠ KLÁPA mluví o tom, jak se fotí velké sportovní události jako jsou olympijské hry, kolik příprav takový snímek vyžaduje a proč je při focení sportu stejně důležité rozumět hře jako technice.
Foto: Barbora Reichová, Martin Flousek a Matyáš Klápa | Hovořila: Galina Godreeva
BARBORA REICHOVÁ, MARTIN FLOUSEK a MATYÁŠ KLÁPA jsou profesionální fotografové, jejichž specializací je sportovní fotografie. Společně působí už řadu let. Dokumentovali Olympijské hry v Pekingu, Paříži, v Miláně a Cortině, několik mistrovství světa ve florbale a řadu dalších sportovních událostí mezinárodního charakteru.
Pamatujete si moment, kdy jste si poprvé uvědomili, že nefotíte „jen sport“, ale okamžik, který může mít historickou hodnotu? A poznali jste to hned v hledáčku, nebo až při editaci?
BR: Já osobně si často výjimečnost okamžiku uvědomuji až zpětně… třeba když tu situaci, konkrétně nějaký závod nebo zápas vidím později v televizi a znovu si to můžu celé, tentokrát v klidu prožít. Často si říkám: Ty jo, hustý, tak tam jsem byla a vyfotila to. V ten daný okamžik se ale musí člověk naprosto soustředit na svou práci a na to, aby odvedl stoprocentní výkon.
MF: Já to takto asi během focení nevnímám, pro mě je focení sportu vždy zaznamenáváním něčeho, co je v daný okamžik jedinečné, a tedy i každá situace je vlastně pro někoho historickým okamžikem. A pak je tedy jedno, zda to je první vstřelený gól nějakého mladého hráče, nebo světový rekord Usaina Bolta. I když u větších akcí je toto více vidět.
MK: Historickou hodnotu má každá sportovní fotografie, specifický moment se opakuje jen jednou, takže máte jen jeden pokus na to snímek pořídit. Záleží ale, z jakého úhlu pohledu se na to díváte: světového či jednotlivých sportovců. Během velkých světových akcí je tato historická hodnota samozřejmě ještě větší.
Pár minut před velkým finále – co je silnější: soustředění, nebo strach, že něco zásadního propásnete? A jak moc vám v tu chvíli pomáhá technika? Je to o důvěře v tělo, nebo v techniku?
BR: Rozhodně soustředění a koncentrace na svoji práci a na to, co může nastat. Strach, jak je známo, člověka svazuje, to by k dobré fotografii určitě nepomohlo. Navíc, nejsme váleční fotografové, náš obor by neměl být se strachem spojován. Samozřejmě by měl mít člověk respekt k tomu, co dělá, kde se pohybuje; ale mysl by měla být naladěna pozitivně.
MF: U mě to je více o soustředění a přemýšlení o tom, co vše by mohlo nastat, abych byl na danou situaci připraven. Techniku tak spíše beru jako parťáka, na kterého se můžu v rozhodující chvíli spolehnout a nemusím tak ještě během focení řešit, zda mi foťák zaostří správně nebo ne. I když technika samozřejmě také není vždy stoprocentní.
MK: Určitě soustředění a schopnost předvídat, jaké situace mohou nastat, jsou zásadní. Fotograf by na ně měl být připraven ještě předtím, než se stanou. Technika v těchto momentech pomáhá velmi, protože se na ni fotograf může ve většině případů spolehnout.
Olympiáda je extrém nejen emočně, ale i logisticky. Jak se na takovou akci připravujete technicky? Kolik těl, jaká skla, jak řešíte zálohu? A změnil vám v posledních letech práci vývoj bezzrcadlovek Nikon – třeba přesnost sledování objektu nebo práce s vysokým ISO?
MF: Každý většinou máme 3 hlavní těla plus nějaké další záložní, například na dálkové odpalování na místech, kde člověk během závodu nemůže být, u objektivů to jsou ohniska od ultraširokých 14 mm až po teleobjektivy 400 mm f2,8 a 600 mm f4,0.
U bezzrcadlovek se díky lepšímu ostření a rozložení ostřicích bodů po celé ploše může člověk více soustředit na samotnou kompozici, takže občas zkouším vymýšlet i záběry, které bych na zrcadlovce dělal horko těžko.
Báro, byl moment, kdy jste cítila, že už jedete na hraně – fyzicky nebo psychicky – a právě technická jistota fotoaparátu vám dovolila soustředit se jen na obraz?
BR: Samozřejmě, že naše práce není vždy procházka růžovou zahradou. Člověk je pod tlakem a když stoupáte s technikou do sjezdovky nebo na vás už někde dvě hodiny prší, samozřejmě to není úplně lehké ani fyzicky a samozřejmě člověk očekává, že ho technika podrží, protože častokrát řešíte spoustu jiných okolních vlivů, a technika by měla být jednoznačně pomocníkem k dosažení úspěchu.
Prý během Mistrovství světa ve florbale nebylo světlo v hale úplně ideální. Jak v takové situaci pracujete s expozicí? Držíte si pevné nastavení a čekáte na moment, nebo reagujete průběžně? A kam až jste ochotni jít s ISO, aby snímek měl sílu?
MF: V hale se u sportovní fotografie na ISO 100 nedostanete skoro nikdy, takže focení na vyšší iso je tak nějak samozřejmostí. Já když mám v hale mimo hokeje iso do 3200, tak to beru jako relativně dobře osvětlenou halu. Problém bývá spíše ve chvíli, kdy vám zářivky v hale barevně blikají. To pak musíte strávit více času dolaďováním jednotlivých fotek tak, aby vše vypadalo barevně stejně. Pokud je nějaká část hřiště tmavší, v Brně během MS to byla například část plochy u diváků, tak si expozici dolaďuji průběžně. Jsou to ale většinou tak malé rozdíly, že se to dá korigovat jedním nebo dvěma pootočeními kolečkem foťáku.
Martine, jste známý precizním načasováním. Je to víc o čtení hry, nebo o tom, že se můžete spolehnout na kontinuální ostření a rychlost sekvence? V jakém momentu technice věříte, a kdy jí raději „nedovolíte rozhodovat“?
MF: Já se snažím u focení sportu spíše číst hru, předvídat a na základě toho fotit, než držet spoušť a doufat, že tam pak něco bude. Na druhou stranu je stále dost situací, kdy musíte nechat většinu rozhodnutí na technice a doufat, že autofocus chytí to, co potřebujete.
Představme si zápas SK Slavia Praha proti FC Barcelona v rámci Ligy mistrů UEFA. Když stojíte pár metrů od hráčů světové úrovně, měníte přístup? Volíte spíš delší ohniska a bezpečí, nebo riskujete širší záběr a větší blízkost?
MF: Já jsem zrovna na tento zápas volil delší ohnisko, protože jsem dálkově ovládal SR-1, která byla pod stropem stadionu v Edenu. Ale myslím si, že u akcí tohoto typu vám tato rozhodnutí často určuje již pořadatel tím, že vám nastaví, kde všude se můžete pohybovat. V tu chvíli tak často fotíte s tím ohniskem, které je pro danou vzdálenost a daný záběr optimální.
MK: Fotopozice na takto velkých sportovních akcích, jako je Liga mistrů UEFA, jsou pevně dané. Fotograf se nejblíže k hráčům dostane při jejich nástupu před utkáním. Poté již volí hlavně delší ohniska: 400 mm, případně 70–200 mm, protože všichni fotografové jsou za ledkami na kratší straně fotbalového hřiště. Samozřejmě, když se vyskytne vhodný moment na použití i širšího ohniska, fotograf volí také je.
Matyáši, patříte ke generaci, která už vyrostla s rychlými bezzrcadlovkami. Máte pocit, že vám technologie umožňuje být odvážnější v kompozici? Zkoušíte víc experimentovat, protože víte, že autofocus a buffer vás „podrží“?
MK: Myslím si, že technika dovolovala být odvážnější v kompozici již v éře digitálních zrcadlovek i filmových fotoaparátů. Samozřejmě že novodobá technika dává fotografovi určitý komfort, se kterým pak dále může pracovat a experimentovat. Největší výhodou jsou živé náhledy již v hledáčku, což je velmi přínosné právě při experimentování s například delšími časy.
Sportovní fotografie je o zlomku sekundy. Používáte spíš dlouhé série, nebo čekáte na jeden přesný moment? A kolik procent vašich finálních snímků vznikne z intuitivního zmáčknutí spouště – bez sekvence?
BR: Já jsem ještě stará škola, takže zastávám heslo, že méně je více. Samozřejmě, že sekvenční snímaní používám, ale rozhodně nejsem člověk, co má prst na spoušti a ze zápasu si odnáší tisíce fotografií k editu a následnému zpracování.
MF: Zařadil bych se mezi fotografy, kteří spíše čekají na správnou chvíli, než abych drtil vše hlava nehlava. Máte-li totiž fotky odevzdávat rychle, procházet stovky místo tisíců fotek člověku dost času ušetří.
Jak vypadá váš workflow během zápasu? Posíláte snímky rovnou z hřiště? Editujete pod tlakem několika minut? A změnila rychlost přenosu dat a konektivita fotoaparátů Nikon způsob, jakým přemýšlíte o výběru fotografií?
MF: Protože se dnes skoro vše sdílí téměř okamžitě, tak workflow se musel tomuto trendu také přizpůsobit. Před 15 roky vám stačilo dodat fotky po zápase, pár let zpátky v rámci minut, dnes si dovolím tvrdit, že to jsou u některých fotek vteřiny či nižší desítky vteřin, kdy posíláte fotky rovnou z foťáku ven. Na velkých akcích je tak dnes standardem mít foťák připojený například LAN kabelem do 5G modemu v kapse a vybrané fotky okamžitě posílat ven do fotobanky.
MK: Jak říká Martin, v dnešním moderním světě, kde se vše publikuje v rámci pár vteřin, je potřeba posílat fotografie ihned. Během focení v uzavřeném prostoru kombinujeme dvě metody – posílání fotografií přímo z fotoaparátu a propracovanější editaci během přestávek.
Co se děje, když víte, že jste klíčový moment propásli? Vrátíte se k technice a analyzujete chybu – ostření, pozici, reakci – nebo je to spíš otázka instinktu a smíření?
MK: Fotografická technika posledních let je na tak dobré úrovni, že si člověk spíše vytýká vlastní chybu. Ve většině případů na větších sportovních událostech to je místo, ze kterého je možné fotit, protože fotopozice jsou velmi striktní. Pak si akorát člověk představuje, jak by fotografie vypadala z jiného místa.
Martine, můžete mi o zkušenosti s tímto modelem MRMC SR-1 něco povyprávět? Bylo náročné ho instalovat? Ovládali jste ho na dálku celou dobu, nebo dokáže dělat záběry sám? Dá se s tím hýbat během zápasu? Mění se ohnisková vzdálenost? Co vlastně nabízí kromě jiného úhlu pohledu?
MF: SR-1 je vlastně robotická hlava, na které je umístěn foťák, a vy tak můžete pořizovat snímky z míst, kam člověk během sportovní akce nemůže. Většinou se umisťuje někam nahoru nad hřiště či plochu, abyste ke standardním záběrům zdola měli i záběry z ptačí perspektivy. Robot se ovládá dálkově pomocí herního ovladače a pomocí speciální aplikace s ním můžete s foťákem pohybovat ve všech osách, zoomovat, případně měnit nastavení foťáku, pokud chcete od stropu třeba pannovat apod.
Co vám sportovní fotografie za ty roky skutečně vzala – a co vám naopak dala? Ovlivnila vás víc lidsky, nebo profesně?
BR: Já myslím, že fotografie obecně je spíše životní styl než samotná práce a člověka formuje. Díky fotografii jsem poznala spoustu úžasných lidí, navštívila místa, na která bych se jinak nedostala a změnila vnímání světa… samozřejmě ale jak to v životě chodí, je to něco za něco a člověk nemá třeba tolik času pro sebe, protože většina sportovních událostí se koná po večerech nebo o víkendech.
MK: Nemyslím si, že sportovní fotografie člověku něco opravdu vezme, spíše to člověku hodně přinese, protože to je jedno z těžších odvětví fotografie, jak technicky, tak mentálně. Jediné, co mě napadá, je přístup k vypjatým situacím během sportovních kláních. Fotograf je méně prožívá, protože na emoce při práci není prostor.
A na závěr: kdy jste si naposledy po zápase řekli, že kombinace momentu, světla a techniky vám umožnila zachytit něco, co by ještě před pár lety nebylo možné?
BR: Samozřejmě, že technika jde dopředu. Například světelnost objektivů, možnost používání vyššího ISA jsou parametry, které člověka před několika lety hodně limitovaly. Generace před námi by mohla mluvit o autofokusu apod. Technika se vyvíjí a sama se těším, co přinesou následující roky.
MF: Mně se asi jako první vybaví možnost „zastavovat“ na fotkách střely na biatlonu, to je možné až v poslední době na bezzrcadlovkách díky možnosti zvolit extra krátké časy závěrky.
MK: Ve větším měřítku fotím zatím jen pár let, takže v porovnání s Bárou a Martinem můžu jen těžko srovnávat. I tak mě ale napadá vylepšené osvětlení a také lepší vizuální vzhled hal, kdy jednotlivé kluby se snaží o čistší prostředí s menším reklamním smogem, než tomu bylo před pár lety. Například ve florbalu se před pár sezónami zavedl standard čisté modré hrací plochy.
