Pes před objektivem: Jak na povedený ateliérový portrét
Pes před fotoaparátem není vždy modelem, kterému řeknete „sedni“ a on poslušně vydrží, dokud neskončíte. Může být nervózní, hyperaktivní, nebo naopak dokonale lhostejný k tomu, co se kolem něj děje. Jak z něj přesto dostat skvělý portrét?
Alexander Khokhlov fotografuje psy ve studiu už více než devět let a ví,
že nejde o to psa přimět poslouchat, ale naučit se jej číst. V tomto článku prozradí,
jak pracovat s psí povahou, pozorností i majitelem, jak přizpůsobit světlo
a proč někdy stačí jediný světelný zdroj.
Text a foto: Alexander Khokhlov
ALEXANDER KHOKHLOV je fotograf a grafik působící v Londýně. Specializuje se na portrétní fotografii, od konceptuálních snímků až po portréty zvířat. Od roku 2017 se společně se svou ženou Veronikou věnuje fotografování domácích mazlíčků. Jejich projekt The Dog Show získal Grand Prix soutěže Rangefi nder Creatures, ocenění PDN Faces a stříbrnou medaili Prix de la Photographie.
Alexandrova tvorba je prezentována po celém světě a objevila se v médiích jako CNN, Wired, Stern nebo The Daily Mail. V roce 2019 získal titul Photographer of the Year v soutěži One Eyeland Annual Awards a v letech 2020–2022 byl zařazen do výběru 200 nejlepších reklamních fotografů světa časopisu Lürzer’s Archive. Je členem Association of Photographers (AOP).
Po více než devíti letech fotografování psů už poměrně dobře znám většinu plemen, se kterými pracuji. Před focením proto většinou nemusím studovat charakteristiky konkrétního plemene. Mnohem důležitější je pro mě vzhled a povaha konkrétního psa. S majitelem si proto ještě před focením rychle ujasním několik základních věcí: jestli pes zná základní povely, jak reaguje na pamlsky nebo zvuky, jak snáší záblesky a podobně. Právě tyhle zdánlivé drobnosti mi při přípravě hodně pomáhají.
Poznejte svého modela
Vědět předem, s kým mám tu čest, je naprosto zásadní. Například jsem fotografoval jihoafrického boerboela, je to plemeno vyšlechtěné mimo jiné k ochraně farem a jejich majitelů před vážnými hrozbami, včetně velkých predátorů. Je to velký, silný a samostatný pes, který vyžaduje jisté a zkušené zacházení. U něj rozhodně nefunguje bezstarostné šišlání ani mávání širokoúhlým objektivem přímo před čenichem. Během celého focení jsme proto doslova chodili po špičkách a já fotografoval tele- objektivem z uctivé vzdálenosti.
Na druhé straně jsou německé dogy, bernardýni nebo leonbergeři: obrovští psi, kteří přitom často bývají flegmatičtí dobráci. K lidem jsou velmi přátelští. Samotná velikost tedy o náročnosti focení příliš nevypovídá. Velký klidný pes může být na focení snazším modelem než malý, hyperaktivní pes. U velkého psa je ale zase fyzicky náročnější přesouvat ho po scéně a dostat ho přesně na to místo, které potřebuji.
Zvláštní kapitolou jsou psi z útulků a obecně zvířata, jejichž minulost příliš neznám. Mohou mít naprosto nečekané fobie a spouštěče. Nějaký typ lidí, pohyby, zvuky, záblesky nebo předměty. Proto mě před focením nezajímá jen plemeno a velikost, ale také povaha psa, jeho zkušenosti, vztah k cizím lidem a to, jak dobře s ním do- káže majitel pracovat. Těch detailů je zkrátka celá řada.
Nejdřív seznamování, potom focení
Seznámení, jak se zvířetem, tak s jeho majitelem, je pro mě velmi důležité. Pro psa může být focení poměrně velký stres. Někdo ho někam přiveze, pořád po něm chce, aby seděl na jednom místě, a kolem něj se pohybují cizí lidé, kteří mu před čenichem mávají různými věcmi. Prostě hrůza!
Proto se nejdřív snažím dát zvířeti čas, aby se uklidnilo a rozkoukalo. Nechám ho očichat studio i mě, nabídnu mu pamlsek a mluvím na něj klidně. Snažím se mu dát najevo, že je tady bezpečno, že pro něj nejsem hrozba a že se nic strašného nebude dít. Důležitý je pro mě i krátký rozhovor s majitelem. Během několika minut většinou dokážu pochopit, jaký je to člověk, jaký má se psem vztah, jak dobře se navzájem vnímají a jak bude nejlepší celé focení vést. Někdy je dokonce nejlepší nechat psa převzít režii…
Obvykle mám při focení dva scénáře. První nastává tehdy, když přesně vím, co chci už od začátku. Může mě zaujmout plemeno, neobvyklé zbarvení, případně nějaký jiný výrazný rys vzhledu. V takovém případě se nápad často rodí už před samotným focením. Předem si představuji, jaké záběry chci pořídit, jak bude vypadat světlo a jak celé focení nastavím. Při prvním setkání ale stejně sleduji, jak se pes pohybuje a jak reaguje na lidi. Zajímá mě, jestli je klidný, temperamentní, zvědavý nebo ostražitý. Stane se, že umí mnohem víc, než jsem čekal. Skvěle spolupracuje s majitelem, zná povely nebo předvádí něco neuvěřitelného. Pak toho samozřejmě využiji a během focení vymýšlím další záběry.
Druhý scénář je docela častý a asi i nejzajímavější. Přijdu s jedním nápadem, ale pes ho svou povahou úplně rozbije. V tu chvíli musím improvizovat: změnit scénář, světlo a nehledat obraz, který jsem si předem vymyslel, ale sledovat, co mi nabídne zvíře samotné. Myslím, že právě v takových chvílích vznikají nejživější portréty. Když se nesnažíte psa za každou cenu napasovat do svého konceptu, ale dovolíte, aby se do focení zapojil jeho charakter.
Kostýmy nemusí být skutečné
Můj projekt Fast & Curious je věnovaný nejrychlejším psím plemenům na světě, která jsem se rozhodl představit jako závodníky. Když se na fotografie podíváte, psi mají
závodní helmy. Ve skutečnosti je ale na hlavě žádný z nich neměl.
Nejdřív jsem nafotil běžné portréty psů a helmy vznikly až následně pomocí CGI. Bylo pro mě ale velmi důležité, aby nepůsobily jako něco, co bylo do fotografie jen dodatečně přilepeno. 3D umělci proto přesně zrekonstruovali světelnou sestavu, kterou jsem při fotografování psů použil, a stejným způsobem nasvítili i helmy. Díky tomu světlo na výsledném 3D objektu odpovídá světlu na psovi a helma působí, jako by byla součástí fotografie od začátku.
S reálnými kostýmy ale pracuji také, samozřejmě pouze tehdy, pokud je zvíře dobře snáší. Někteří majitelé berou přípravu opravdu vážně a přinesou naprosto neuvěřitelné oblečky a doplňky. A právě díky nim někdy vzniknou snímky, které jsem vůbec neplánoval.
Maskot Super Zoo
Ano, ten vychytralý pes je moje fotka. Je na ní perský chrt jménem Marcel, jeden z prvních psů, které jsme s mojí ženou Veronikou fotografovali pro projekt The Dog Show. Celá série, a konkrétně i tento snímek, získaly na sítích velkou popularitu a po nějaké době se mi ozval grafik, který tehdy pracoval na novém vizuálním stylu Super zoo. Nakonec jsme se dohodli na licencování několika fotografií.
Mimochodem, speciálně pro tuto síť obchodů jsem pak nafotil ještě naprosto nádhernou kočku, jen o tom skoro nikdo neví.
Když psa nezajímá focení, změňte plán
Ne vždy předem vím, jaký pohled přesně potřebuji a koho budu mít před fotoaparátem. S každým psem se odehrává malá magie. Mým hlavním úkolem je přitáhnout jeho pozornost směrem k fotoaparátu, někdy třeba jen na jediný okamžik. Pak už rozhoduje cit pro správnou chvíli. Způsobů je hromada. Některá zvířata reagují na jídlo, jiná na hračky a další na zvuk. Je ale potřeba počítat s tím, že pes často poměrně rychle ztratí zájem o to, co mu předvádíte. Pokud do té chvíle nestihnete udělat správný záběr, získat jeho pozornost podruhé může být mnohem složitější. Velmi často mi pomůže majitel. Zná svého psa, ví, na jaká slova, povely nebo intonaci reaguje, a někdy stačí jediný zvláštní tón hlasu, aby pes okamžitě zpozorněl a podíval se přesně tam, kam potřebuji.
Prozradím jedno velké tajemství: psa focení obvykle vůbec nezajímá. Mnohem raději by se najedl, pohrál si, nebo obojí zároveň. Rozhodně nemá potřebu pózovat před fotoaparátem.
Jako reklamní fotograf většinou pracuji s vycvičenými zvířaty, která jsou zvyklá na velké množství lidí, techniky, záblesků a hlasitých zvuků na place. Obvykle jde o velmi vyrovnané a dobře socializované psy. U soukromého focení ale může být situace úplně jiná. Když něco nefunguje, nejdůležitější je na zvíře netlačit, sám se nerozčilovat a hledat jinou cestu. Často si všímám, že v podobných situacích začnou nejvíc stresovat právě majitelé. Jejich napětí se okamžitě přenáší na psa. Tomu už stačí jenom to, že je ve stresu z neznámého prostředí, a ještě k tomu cítí nervozitu svého člověka.
Proto se snažím problém obejít místo toho, abych s ním bojoval. Nechce pes sedět a chce ležet? Výborně! Přestavíme světlo a uděláme dobrý portrét vleže. Je klidnější v náručí majitele? Tak začneme tam. Třeba se mezitím rozkouká, uvolní, a nakonec nám dovolí udělat přesně to, co jsme původně zamýšleli.
Majitel je při focení důležitý
Role majitele je při focení naprosto zásadní. Pokud mezi člověkem a zvířetem existuje důvěra a určitá chemie, bývá všechno mnohem jednodušší. Když je ale majitel hrubý (ano, i s takovým jsem se setkal), nebo nezkušený v práci se zvířetem, má štěně teprve krátce nebo prostě nemá příliš chuť spolupracovat, může být focení výrazně složitější. V takových situacích mi velmi pomáhá Veronika, moje žena a asistentka. Výborně vnímá psa i jeho majitele a často dokáže vrátit focení do pracovního rytmu, když se něco začne zadrhávat.
Při práci s náročnějším majitelem je nejdůležitější zbavit se zbytečného napětí a dát mu najevo, že máme situaci pod kontrolou. Snažíme se vysvětlit, co právě děláme, proč to děláme a jakou konkrétní pomoc od něj potřebujeme. Když člověk pochopí svou roli v celém procesu a přestane být nervózní, většinou se zklidní i pes.
Světelné schéma podle nápadu
Světlo v každé fotografii vychází z mého cíle a ten zase z nápadu. Před samotným focením se snažím pochopit, jaký má portrét být. Má působit dramaticky a tmavě, nebo naopak jasně a vesele? Má být měkký, nebo grafický? Jakmile si tohle ujasním, mnohem snadněji se rozhoduji o světelném schématu.
Zároveň se vždy dívám na samotný vzhled zvířete. Mexického naháče a například bílého huňatého samojeda prostě nejde fotografovat úplně stejně. Světlo jinak pracuje se srstí, texturou povrchu i objemem. Světelná sestava může být velmi jednoduchá, nebo se může skládat z několika zdrojů. Obecně se ale snažím světlo nekomplikovat jen kvůli tomu, že ho chci nejsložitější. Pokud dobrého výsledku docílím s jedním nebo dvěma zdroji, víc jich nepotřebuji.
Barva srsti pro mě není při stavbě světla výchozím bodem. Na prvním místě jsou myšlenka, zadání a kontext focení. Samozřejmě světlá a tmavá srst reagují na světlo odlišně, takže určité technické korekci se nevyhneme. Někde potřebuji upravit výkon, jinde charakter světla. Samotná světelná koncepce ale vzniká především z toho, jaký portrét chci vytvořit a co tím chci říct.
U černého psa pomůže protisvětlo
Při fotografování černých psů mi velmi pomáhá protisvětlo. Obvykle dávám zezadu z obou stran minimálně dva zdroje se stripboxy. Světla zezadu jemně vykreslí siluetu a pomohou oddělit tmavou srst od pozadí. Rád přidávám i horní světlo, které zvýrazní objem. Důležité ale je to nepřehnat. Protisvětlo se nesmí změnit v jasně bílý obrys kolem psa. Mám rád, když světelné hrany zůstávají velmi měkké a přirozené. Pes se od pozadí oddělí, ale světlo nezačne žít vlastním životem.
Jeden zdroj nestačí?
Neexistuje jedno univerzální základní schéma, které musíte používat vždy. Je sestava, na které stojí poměrně velká část mých studiových portrétů. A to je kombinace protisvětla, horního světla, hlavního modelačního světla, světla na pozadí a výplňového světla. Ale zase, není to hotový recept. Je to spíš výchozí bod, který pokaždé přestavuji podle konkrétního psa, zadání a nálady focení.
Rozhodně není nutné používat množství světelných zdrojů. V mém portfoliu je řada snímků vytvořených pouze s jedním světlem. V takových případech většinou používám něco velkého: octabox nebo parabolický deštník XL. Například u jednoho z mých známějších portrétů bloodhounda jsem použil jen jeden velký deštník zavěšený shora. Stíny jsem zespodu lehce prosvítil obyčejnou odraznou deskou. U portrétu dalmatina s černými koulemi jsem zase světlo z jediného deštníku nechal projít velkým frost rámem s difuzérem. Vznikl tak opravdu velký a měkký zdroj, který vytvořil světlo, které „obaluje“ modela.
Světlo u Alexe v ateliéru
Pracoval jsem s různými značkami světelné techniky, ale nejčastěji používám Broncolor, Profoto a Hensel. Z modifikátorů používám podle konkrétního úkolu různé varianty. Mezi mé oblíbené patří reflektory Broncolor Para, stripboxy, octaboxy a parabolické deštníky.
Charakter světla
Mám velmi rád měkké světlo, zvlášť když fotografuji psy s dlouhou nebo huňatou srstí. Líbí se mi, jak objemně a vzdušně pak na snímku působí. Měkké světlo dobře zachová její strukturu a dovolí ukázat spoustu drobných detailů. U krátké, hladké srsti také většinou začínám měkkým hlavním světlem, ale tady si můžu dovolit přidat víc kontrastu. Můžu například odstranit jednu difuzní vrstvu z modifikátoru, použít stříbrný deštník místo bílého nebo sáhnout po PAR reflektoru (Parabolic Aluminized Reflector). Tvrdší světlo u hladké srsti víc zdůrazní tvar a reliéf těla. Nemám tedy zásadně odlišná světelná schémata pro dlouhou a krátkou srst. Spíš měním charakter a míru měkkosti světla podle toho, jakou strukturu chci ve výsledném obraze získat.
Ohnisko a úhel: jak je to správně?
Nejčastěji fotografuji na 70–200 mm a raději zůstávám od psa v určité vzdálenosti. Zvíře se tak obvykle cítí komfortněji a já méně zasahuji do jeho osobního prostoru. Když je ale cílem veselý, trochu karikaturní portrét a pes mě toleruje, když jsem blízko, klidně použiji 17–24 mm. Z takové vzdálenosti totiž vyniknou perspektivní zkres- lení. Čenich může působit obrovský, hlava nepoměrně velká vůči tělu, a často to vede k velmi zábavnému a výraznému výsledku.
Co se týče úhlu, princip je podobný jako při fotografování dětí, takže si při focení docela často lehnu na podlahu. Mám také velmi rád velké bílé kostky. U menších psů fungují zároveň jako pódium i jako odrazná plocha a umožní mi fotografovat zhruba v úrovni očí zvířete, aniž bych si musel pokaždé lehat na zem. Příliš vysokému nebo příliš nízkému úhlu se většinou vyhýbám, abych nedostal perspektivní zkreslení, když ho nechci. Samozřejmě jsou i výjimky. Někdy se právě neobvyklý úhel stane součástí celého nápadu snímku.
Temperament a fobie
Jakýkoli temperament se dá proměnit v součást charakteru portrétu. Důležitá je trpělivost. S aktivními psy to může být náročné. Jsou výrazní, emotivní a dlouho nevydrží na jednom místě. V takových chvílích je zvlášť důležitá pomoc majitele – ten nejlépe ví, čím psa zaujmout, jak ho uklidnit nebo naopak na okamžik soustředit. U velmi klidných nebo téměř lhostejných psů je úkol opačný. Pak se je snažím trochu rozhýbat já: jídlem, zvuky, nečekanými pohyby – čímkoli, co může vyvolat alespoň krátkou reakci. Někdy opravdu potřebujete jen dvě nebo tři sekun- dy zaujatého pohledu, abyste získali ten pravý snímek.
Nestává se to příliš často, ale pokud se zvíře bojí záblesků, je důležité postupovat maximálně opatrně a jeho stres dál nezvyšovat. Obvykle doporučuji udělat několik testovacích záblesků s vypnutou zvukovou signalizací ještě předtím, než pes vstoupí na scénu. Hned je vidět, jak na záblesk reaguje: jestli zůstane úplně klidný, začne být ostražitý, nebo se lekne. Pokud je reakce panická (zažil jsem psy, kteří začali pani- kařit a snažili se někam schovat), nevidím důvod tím zvíře dál trápit. V takové situaci je lepší záblesková světla vynechat a přejít na trvalá. Pokud nepomůže ani to, focení ukončím. Žádný snímek nestojí za to, abyste zvíře dostali do silného stresu.
Pokud zvíře přestane reagovat na jakékoli pokusy získat jeho pozornost, nejspíš je prostě unavené a nemá zájem o dění kolem něj. V takovou chvíli už pokračování většinou nemá smysl. Obecně se ale snažím zvíře nevyždímat až do poslední kapky energie. Když vím, že potřebné záběry už máme a mezi nimi i fotografie, kvůli kterým jsme fotili, raději focení ukončím sám.
CHYBÁM SE NEVYHNETE
Když jsem začal fotografovat zvířata, měl jsem už poměrně velké zkušenosti s portrétní fotografií a prací v ateliéru. Zároveň jsem se ale pořád snažil zlepšovat se. Určitým vzorem pro mě byly knihy britského fotografa Tima Flacha, s nímž jsem měl později možnost pracovat v Londýně.
Chybám jsem se samozřejmě nevyhnul. Většinou souvisely právě se specifiky práce se zvířaty: jak získat a udržet pozornost psa, jaký úhel nejlépe funguje u konkrétního plemene, kdy má smysl dál usilovat o původní záměr a kdy je lepší celé focení přestavět podle samotného zvířete. Hodně jsem experimentoval také se světlem.
Když se dnes dívám na své první fotografie psů, spoustu věcí bych samozřejmě udělal jinak. Byl bych trpělivější, pozorněji sledoval chování zvířete a se světlem pracoval jemněji a vědoměji. Některé rané snímky mi dnes připadají až příliš jednoduché.
Asi hlavní rada pro začátečníky je nesnažit se okamžitě vytvořit dokonalý snímek. Je potřeba hodně fotografovat, pozorovat, analyzovat vlastní chyby a postupně pochopit, co v tomto žánru skutečně funguje.
Kočka není pes
Fotografoval jsem nejen psy, ale také kočky. U nich je přístup samozřejmě trochu jiný. Psovi můžete přecejen říct „sedni“, zaujmout ho jídlem nebo hračkou, případně požádat majitele, aby použil známý povel. U kočky taková míra kontroly většinou vůbec nefunguje. Mnohem častěji se musíte přizpůsobit samotnému zvířeti a zachytit to, co vám nabídne.
V ateliéru bývají kočky často ve větším stresu než psi. Neznámý prostor, lidé a technika pro ně mohou být velmi nepříjemné. Stává se, že kočka dorazí na focení a hned zamíří do nejvzdálenějšího kouta, odkud rozhodně nehodlá vylézt. Tady je nejdůležitější nesnažit se proces urychlit, ale dát jí čas, aby si zvykla.
Když se ale kočka začne pohybovat a hrát si, všechno se může odehrávat velmi rychle. Proto preferuji nejkratší záblesk a musím být připraven zachytit doslova okamžik. Kočičí pohyb bývá mnohem prudší a nepředvídatelnější než psí. Takže pro mě osobně jsou kočky náročnější. Se psem se častěji podaří navázat určitou spolupráci, zatímco s kočkou spíš uzavíráte dočasné příměří a doufáte, že dnes bude ochotná se vám chvíli věnovat.
NÁŠ TIP
Existují ale postupy, které fungují u psů i koček bez ohledu na jejich povahu. Klid a trpělivost fungují prakticky vždy. Zvířata velmi dobře vnímají rozpoložení člověka. Když fotograf začne být nervózní, spěchá nebo se rozčiluje, okamžitě se to může přenést i na ně. Zároveň je důležité umět být ve správnou chvíli velmi rychlý. Můžete dlouho čekat, než se zvíře uvolní nebo nabídne požadovanou reakci, a pak máte doslova jedinou sekundu na snímek. Takže univerzální pravidlo je asi jediné: klidně čekat a být připraven k okamžité akci.
