Když má portrét výraz, emoce a nějaký příběh v pozadí, pak se stává ohromně působivým. K tomu přimíchejte skvělé světlo, dokonalou atmosféru, a jako třešničku na dortu skvěle padnoucí kostým. Tak nějak vypadají portréty od fotografky Jany Pechlátové. Proč jsou tak autentické? Jak to jen dělá? Zkrátka je pravdivá a do svých fotografií vtiskává sebe samotnou, bez příkras, takovou, jaká skutečně je…
Nikdy jsem nebyla velkým fandou techniky, a vlastně ani fotografie. To, co mě opravdu láká, jsou příběhy. Syrové, bez příkras a pozlátka. O lásce a životě. Znáte ten pocit, když sledujete nějaký dobrodružný film a scéna v něm vám úplně rozechvěje tělo a zrychlí tep i dech? Že i vy se najednou cítíte, jako byste neseděli na pohovce, ale cválali lesem na koni po boku hlavního hrdiny? Já odmala o takových dobrodružstvích snila, i několik hodin denně, utíkala jsem do nich z našeho světa, o kterém jsem byla přesvědčena, že do něj nepatřím. S dospělostí však přišla změna, kdy jsem zjistila, že si život mohu přizpůsobit tomu, co opravdu chci. Že mohu zažívat vysněná dobrodružství i v realitě. Začala jsem střílet z luku, vydávat se se svou smečkou psů a s koněm na dobrodružné výpravy, a všechny ty příběhy začala ze snů převádět do reality. A zde nastoupila fotografie. To ona dokáže zhmotnit mé sny a příběhy. To ona je spojením mezi mými dvěma světy… Podrobný výukový článek jak na syrové a uvěřitelné portréty jako z filmu najdete v listopadovém vydání DF 239 !
