PAŘÍŽSKÉ OKAMŽIKY: Na tři dny do Francie s Lucií Mojžíšovou

Text a foto: Lucie Mojžíšová

Lucka původně vystudovala architekturu, ale srdce ji táhlo k fotografii. A tak si splnila sen a stala se profesionální fotografkou. Nejvíc ji baví zachycovat příběhy a emoce – ať už ve street fotografii, reportážích, nebo právě na svatbách, kde se prolíná radost, láska a jedinečné okamžiky. Foťák má skoro pořád v ruce a na sociálních sítích ji najdete jako Small lady with big camera. Její talent byl oceněn třeba druhým místem v soutěži Fotograf roku 2021 a její práce se dostala i na stránky prestižního Nikon kalendáře 2018.

Instagram: @luckamojzisova

Milý čtenáři, dnes bych Tě ráda pozvala skrze své povídání a fotky do Paříže. Vydala jsem se tam letos v březnu s Nikonem Zf a pro sebe typickou a oblíbenou padesátkou, kterou jsem těsně před odjezdem doplnila o Nikon 28 mm. Nakonec jsem s ním odfotila celý výlet. Měla jsem ho jen na vyzkoušení, a i když to pro mě bylo nové ohnisko na street, zamilovala jsem se do něj a po příjezdu si jej pořídila.

Neměla jsem žádný plán a mým cílem bylo jen vypnout hlavu – být s foťákem a fotit, co se mi zachce. Už nějakou dobu jsem neměla na vlastní tvorbu čas a s tím přicházel pocit, že street už ani neumím. Strávila jsem v Paříži tři dny. Nechtěla jsem navštěvovat památky a někam se hnát, ale nasát atmosféru místa a splynout.

HRA SE SVĚTLEM A STÍNY: Od nádraží po Montmartre

První den jsem přiletěla na letiště asi hodinu za Paříží a busem se přesunula na okraj velkoměsta. Byl jasný den a ostré sluníčko mi dávalo naději na barevné kontrastní streetovky, které mám moc ráda! Byla jsem natěšená jak malé dítě, kterému slibují zmrzlinu na konci výletu.

Fotila jsem už cestou, ale hned jak jsem vylezla na nádraží, začala jsem se rozhlížet po barevných zdech a lidech, kteří do prostředí zapadali. Chtěla jsem si hrát s grafickou stránkou fotky. Pár snímků jsem ulovila a s radostí, že to půjde, jsem se vydala do metra, kde mě hned zaujal pán hrající na klarinet. Byl zabrán do hry a skvěle se fotil. Pak si mě všiml a chtěl si povídat. Dokonce mi zahrál písničku. Vyfotila jsem ho na památku (a poslala mu snímek) a pak jsem se stáhla bokem, aby na mě zapomněl. Pořídila jsem si ještě pár streetovek jeho i kolemjdoucích.

Sluníčko začalo nabírat odpolední barvy a dokreslovalo pařížské ulice ostrými stíny. Chodila jsem s kufrem a foťákem na krku, kam mě světlo vedlo. Lovila jsem barvy, stíny, siluety a náladu města. A pak jsem zabočila do jedné uličky a bum! Na jejím konci, mezi davy lidí a stánky se suvenýry, se objevila krásně nasvícená budova. Podívala jsem se do mapy – Montmartre. Slunce už pomalu zapadalo a já chtěla stihnout západ shora. Tak jsem sprintovala s kufrem v náručí (protože schody), k pobavení nejednoho turisty.

Montmartre je nádherný, ale musím říct, že davy lidí a jakási otrávená atmosféra mě rychle omrzely. Tak jsem se rozhlédla a vydala se do přilehlých uliček. Našla jsem plot, skrz který bylo vidět zapadající slunce a Eiffelovka, a vylezla na něj. Zůstala jsem tam přes půl hodiny. Bavilo mě, jak kolem chodili lidé, postupně se zastavovali a fotili západ – a jak na ně plot vrhal proužky.

Nejkrásnějším momentem byl jeden pár pod rozkvetlou sakurou na protější straně ulice. V pozadí Montmartre, a on jí začal předčítat básně. Bála jsem se skoro dýchat, abych to nenarušila. Vyfotila jsem je jen z dálky přes cestu. Pro mě je to fotka s vůní a emocí Paříže. Jestli se to přenáší dál, to už musí posoudit divák.

PŘED BRANAMI NOTRE DAME

Druhý den jsem vyrazila přímo do centra – tentokrát bez kufru, jen s batohem a foťákem. Plán? Žádný. Dojela jsem metrem k Notre Dame a čekala mě nádherná podívaná. Slunce vycházelo přesně mezi věžemi kostela, celé prostranství bylo ve stínu a jen pár paprsků vytvářelo ostrůvky světla, kde se daly lovit stíny chodců. Bylo tam kouzelně ticho – až na sbíječku v boční uličce. Sedla jsem si na improvizovanou tribunu s výhledem a jen sledovala a občas fotila měnící se hru stínů. Netrvalo to dlouho, a to nádherné světlo zmizelo. Krásný začátek dne.

Kostel byl čerstvě otevřen a fronta krátká, tak jsem si řekla, že když už tu jsem, projdu si ho. Notre Dame je nádherný, ale málem mě to emočně vyčerpalo. Kostel byl narvaný turisty, většina co pár kroků cvakala fotky nebo selfie. Atmosféra rivality o „lepší flek“ mě

dusila. Pár fotek jsem si udělala, ale nepotřebuju fotit každou sochu – stejně se na to nikdy nepodívám.

Ve druhé půlce prohlídky ale zvítězila moje fotografická zvědavost. Začala jsem fotit kontrast soch a turistů, kteří si před svatými pořizovali „duck face“ selfie. Vlastně mi to přišlo jako skvělý dokument doby. Ale pak už ven, do ulic. Bylo rozhodnuto – památky tentokrát ne.

LIDÉ A MOMENTY U LOUVRU

Loudala jsem se podél řeky po prázdné ranní promenádě. Pobavil mě běžec, který se zastavil přesně v místě vlajícího stínu vlajky – vypadal jak superhrdina s pláštěm. To mi zlepšilo náladu a věděla jsem, že město mi ještě připraví spoustu skvělých momentů, jen ho musím poslouchat.

Den pokračoval a já putovala od Notre Dame k Eiffelovce malými uličkami, kam se mi zachtělo. Hned na začátku jsem vyfotila slečnu, která mě pak oslovila. Trochu jsem se bála konfrontace, ale nakonec z toho byla výměna IG a pokec. Byla to místní fotografka, která také fotí street. Skvělá náhoda. Ostré světlo mi zase dávalo příležitost hrát si s barvami a stíny. Až odpoledne jsem tímto tempem došla zpátky k řece a najednou zjistila, že jsem u Louvru. Mapu Paříže neznám a ani ji nechci studovat. Byla jsem tu jen jednou na střední, ale to byl klasický autobusový zájezd po památkách.

Rozhodla jsem se projít jen vnitroblokem kolem pyramid, ne do muzea. Do Louvru jsem se doslova vplížila v podřepu – snažila jsem se vyfotit vlající kabát jedné Pařížanky s muzeem v pozadí. Jakmile jsem se narovnala, zahlédla jsem vtipného psíka s baretem a paní, která byla barevně sladěná k němu. Vyfotila jsem je, a nakonec se s paní zakecala – psík měl dokonce IG a víc sledujících než já, což mě pobavilo.

A tím začal neskutečný kolotoč situací. Jedna skončila, druhá hned začala. Procházela jsem a pobíhala od momentu k momentu – mladý kluk skákající akrobatické triky před Louvrem; malíř, který mě chtěl portrétovat. Domluvili jsme se, že peníze nedostane, a tak jsem svolila – a vyfotila ho zblízka osmadvacítkou. Upřímně, ta fotka je tisíckrát lepší než kresba. Vypadala jako od pětiletého dítěte. No co, chtěl ji prodat, ale neuspěl.

ŘEKA, UMĚNÍ A NEČEKANÁ SETKÁNÍ

Nemůžu tu popisovat všechno, ale vyrazila jsem svižným tempem podél řeky a chtěla se podívat přece jen do jednoho muzea – do muzea kanalizace, které se opravdu nachází v místních stokách a podzemí. Měla jsem ale jen omezený čas, zavíračka se blížila.

Cestou jsem vlezla pod jeden most. Ostré kontrasty konstrukce mě bavily a všimla jsem si zajímavé slečny ve výrazném oblečení. Procházela jsem kolem a nějaký muž ji natáčel na telefon. Většinou mě takové momenty nechávají chladnou, ale to oblečení, most, světlo – a ona! Začala jsem ji fotit. Všimla si mě a zarazila se. Proběhla krátká výměna v lámané angličtině. Ukázalo se, že je to topmodelka z Mexika a on její módní návrhář. Obvykle se nefotí (a já obvykle nefotím cizí modelky), ale nějak to sedlo a já ji požádala o portrét. Vysvětlila jsem pózu, ona ji perfektně předvedla, já vyfotila – a byla nadšená. Oni také. Už ve foťáku to byl prostě top moment. Rozloučila jsem se a poklusem pokračovala k muzeu.

Jenže nevyšlo to – hodinu před zavíračkou už nepouštěli a já dorazila 57 minut před koncem. Paní byla nekompromisní. Bylo mi to líto, ale zpětně vím, že každý ten moment, včetně focení topmodelky, za to stál. Odměnila jsem se lovením západu slunce s Eiffelovkou a pozorováním pétanque ve zlatém světle.

Pamatujete si slečnu z rána, kterou jsem cvakla a ukázalo se, že také fotí? Večer jsme si psaly – a další skvělá náhoda. Zrovna měnila práci a měla jediný volný den. Tak jsme se domluvily na společnou fototoulku. Já chtěla navštívit bývalou železnici vedoucí městem, kde teď probíhají umělecké eventy, a celé je to posprejované a hodně zajímavé. A ona? Bydlela přímo v té čtvrti a navrhla to taky.

TVOŘIT JINAK: Společná toulka a pařížský vrchol

Další den jsme tedy vyrazily spolu do Belleville. Velmi živá čtvrť – auta, motorky, lidé, obchody a v každé uličce graffiti. Všude barvy a ostré sluníčko. Po ranní výborné kávě jsme si prošly bývalou železnici a pak se barevnými uličkami loudaly čtvrtí, lovily barvy a světlo. Bylo to skvělé. Povídaly jsme si o fotce, kompozici, barvách. Celý den byl o radosti z focení a vzájemném sdílení.

V jednu chvíli jsem zahlédla nádherně modrý dům, a když jsem k němu doběhla, starší paní, co procházela, se ohlédla – a v tu chvíli na ni dopadl paprsek slunce. A já věděla, že mám svoji top fotku, kvůli které jsem přijela.

Zbytek dne probíhal v podobném tempu a já se čím dál víc sžívala s 28mm objektivem, s jiným městem a s tím, že musím chodit blíž a pracovat s více plány. S padesátkou v prázdnějším Brně to jde jinak, tady se fotilo úplně odlišně. Ne lépe, ale jinak – aby nálada fotek odpovídala náladě místa. Rozloučily jsme se až ve chvíli, kdy Solenne došly všechny baterky i filmy. A já to ještě poklusem vzala asi 3 km do centra na západ slunce na ostrov uprostřed Seiny.

Nastal čas odjezdu. Pobalila jsem se, byl krásný jarní den, všechno kvetlo a já s kufrem

zamířila přes centrum na bus. Chtěla jsem se ještě stavit na kafe za Solenne, která měla první den v nové práci v kavárně. Cestou jsem si všimla na druhé straně šestiproudé silnice mnichů v oranžových hábitech. Stáli ve frontě na vstup do paláce, už skoro na řadě u security. A vedle nich dělníci ve stejné oranžové barvě opravovali kanalizaci. To byl moment!

I s kufrem jsem se vydala přes silnici a už v hlavě viděla tu fotku. Musela jsem pohnout, aby nezmizeli uvnitř. Doběhla jsem k mnichovi a s nově nabytou jisto- tou z předchozích dnů jsem se před ním na třicet centimetrů ohnula k jeho rukám a vyfotila scénu s dělníky v pozadí. Podle mě je to moje nejzajímavější pařížská fotka.

Mým cílem měla být barevná fotka s více plány, zajímavými barvami a dějem. A to jsem si tady splnila. Tak jsem spokojená, unavená a s úsměvem zašla za Solenne na kafe – a pak opustila Paříž.

Díky, město, slunce a osude. Bylo to dokonalé!