Rozhovor: Jana Kupčáková - Příběhy mezi snímky

V její tvorbě se střetává poetika každodennosti s výtvarnou čistotou. Jana sleduje svět s nenápadnou vytrvalostí, vyčkává, pozoruje, a když se chvíle sejde se světlem, pořídí snímek, který působí jako zastavený fragment městské povídky. Neřídí se pravidly žánrů ani technickými škatulkami. Pro ni musí fotka především „fungovat“ – obsahově i vizuálně. O neviditelných gestech, etice zachyceného momentu i fascinaci tichem vesnice jsme si povídaly s fotografkou, která umí být přítomná i nenápadná zároveň.

Foto: Jana Kupčáková | Hovořila: Galina Godreeva

JANA KUPČÁKOVÁ (*1982) je absolventkou a od roku 2013 také lektorkou Školy kreativní fotografie v Praze. Fotografii se aktivněji věnuje od roku 2008. Za tu dobu absolvovala několik skupinových i samostatných výstav doma i v zahraničí a její fotografie byly otištěny v několika fotografických publikacích. V roce 2012 získala ocenění Fotografka roku časopisu FotoVideo a v roce 2024 nominaci v soutěži Czech Press Photo. Její fotografie se objevily na stránkách prestižního Nikon kalendáře a je aktivní členkou světové fotografické komunity WOMEN STREET PHOTOGRAPHERS. K fotografování ji přivedla její druhá vášeň – cestování. A právě tyto své dva největší koníčky se snaží aktivně propojovat. I když je svým okolím vnímána spíše jako všestranná fotografka, zaměřuje se ve své tvorbě primárně na street fotografii, ať už doma, nebo na svých zahraničních cestách. Humanistická fotografie a s ní spojené výjevy z běžného života jsou jí tím nejbližším tématem.

Tvoje fotky působí jako výstřižky z neviditelného scénáře města – stává se ti, že vidíš „děj“, ale vizuálně to prostě nefunguje? Co děláš pak?

Samozřejmě, že takové situace nastávají, a to poměrně často. Vidím zajímavý výraz ve tváři nebo působivou scénu, ale celé se to odehrává v prostředí, které po vizuální nebo světelné stránce prostě nefunguje. Pak takovou fotografii nepořídím. Případně pořídím (pro jistotu), abych následně při postprodukci stejně zjistila, že děj, sebevíc zajímavější, v takových podmínkách prostě nevyzněl, a smažu ji. Pro mě musí fotografie fungovat jak po obsahové, tak i výtvarné stránce.

Říkáš, že tě zajímá autenticita okamžiku – dokáže být autentický i moment, který se ti v hlavě skládá už pět minut?

Mé fotografie většinou vznikají jako přímá reakce na daný okamžik. Musím scénu nejprve vidět, a pak ji teprve dokážu zachytit. Zřídka si ji v hlavě skládám předem. A pokud už se tak stane, jde většinou o situaci, která se přede mnou právě odehrála a kterou jsem jen nestihla vyfotografovat. Pak chvíli počkám, zda se podobná scéna zopakuje znovu s někým jiným. Často jde tedy o výtvarné fotografie a určitě i takový opakovaný děj je pro mě autentický.

Street fotografie se někdy přirovnává k poezii všedního dne. Kdybys měla svoje fotky přirovnat k literárnímu žánru, co by to bylo? A který autor by je mohl napsat?

Kromě klasických turistických průvodců můžete dnes v knize koupit i ty, co humorně popisují různé národní povahy. Tak jsem si pořídila výtisk na

mé oblíbené téma „Jací jsou Italové“. Myslím, že moje pouliční momentky z Itálie by mohly sloužit jako obrazový doprovod právě takové knihy. Jiný konkrétní žánr mě nenapadá, ale určitě by nešlo o žádnou těžkou ani pochmurnou tvorbu, ale o nějaké lehké čtení.

Fotka jako stopa cizího života – cítíš někdy zodpovědnost za to, jak jsi něčí příběh interpretovala?

V tomto ohledu je to s odpovědností těžké. Jsem od přírody optimista a proto doufám, že moje interpretace cizích příběhů je vesměs pozitivní. Jak je ale budou vnímat ostatní, to můžu ovlivnit jen částečně. Fotografie je jako každý jiný umělecký žánr velmi subjektivní, a myslím, že výsledek vypovídá více o umělci samotném než o tom, co se pokusil zachytit. A to platí i o lidech, co si fotografie prohlíží. Jeden a ten samý snímek mohou tisíce lidí vnímat tisícero způsoby, na základě svých zkušeností nebo charakteru. Proto fotím podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, tak abych nikomu svou tvorbou neubližovala a zároveň tak, jak vnímám svět já.

Často balancuješ mezi městským chaosem a kompoziční čistotou. Je to pro tebe dialog, nebo boj?

Já bych spíše řekla, že kompoziční čistota je pro mě způsobem, jak se vypořádat s městským chaosem. Jak ten rozmanitý obraz, který nás obklopuje, „rozporcovat“ na jednotlivé příběhy a odvyprávět každý zvlášť, aby byl pro diváka lépe čitelný. Třeba pak sám začne své okolí vnímat více v detailu a jeho kráse.

Dá se podle tebe dělat silná street fotografie i na vesnici, kde místo lidí proudí ticho?

Určitě dá. I na vesnici přeci žijí lidé. Žijí zase jiné příběhy a jsou obklopeni jiným prostředím, ale to není důvod, proč na takovém místě pouliční fotku nefotit. Naopak. Možná díky menší anonymitě mohou vzniknout mnohem autentičtější snímky.

Stala se ti někdy situace, kdy jsi udělala silnou fotku, ale z lidského hlediska tě zneklidňuje? Zveřejnila jsi ji?

Tady je důležité si uvědomit, za jakým účelem člověk fotografuje. Kdybych měla dokumentovat znepokojivou událost, pak by její součástí byly samozřejmě i takové snímky. Svou osobní tvorbou ale zneklidňovat nechci. Vzpomínám si např. na situaci, kdy jsem měla v hledáčku postaršího pána na skútru, dokonale barevně sladěného, který právě vyjížděl z malebné uličky s rozvěšeným prádlem. Ve chvíli, kdy jsem začala fotit, najel pán na obrubník, a i s motorkou se svezl na zem. Než jsem k němu doběhla, znovu se zvedl, usmál a pokračoval v jízdě. Když jsem ale zkontrolovala fotku, okamžitě jsem ji smazala. Snímek byl ostrý, kompozičně i světelně perfektní, ale pánův výraz byl tak vyděšený a celý pád působil tak hrozivě, že jsem ji nemohla použít. Přišlo mi absurdní chlubit se povedenou momentkou, která zachycuje něčí neštěstí, zvláště u staršího člověka – byť ve finále k žádné tragédii ve skutečnosti nedošlo.

U zakázkové fotografie se mi stává, že např. v průběhu svatebního veselí vznikají snímky (často na vyžádání), které mi nepřijde vhodné ani odevzdat, natož zveřejnit. Po vystřízlivění vidí lidé svět jasněji a často se zpětně za své chování stydí. I tohle je úkolem fotografa. Odhadnout, čím se chce prezentovat a kdy má fotoaparát zůstat s ohledem na ostatní vypnutý.

Působíš, jako bys při focení mizela. Naučila ses být neviditelná, nebo spíš ignorovaná?

Snažím se být neviditelná, ale častěji jsem dnešním světem spíše ignorovaná. Čím větší město, tím větší anonymita a většina lidí žije ve svém vlastní mikro vesmíru. Lidé koukají do mobilů, jsou ponořeni do vlastních myšlenek, stále někam spěchají a nevnímají svět kolem sebe. Samozřejmě vždy záleží na lokalitě, konkrétní situaci, schopnosti ji odhadnout, i na vlastní praxi. Ale počet případů, kdy mě při focení někdo zaregistruje, je opravdu mizivý.

Existuje nějaké gesto, pohyb nebo výraz, který tě nikdy nepřestane fascinovat?

Já jsem konzervativní člověk, který by rád ten náš uchvátaný svět občas zastavil nebo alespoň zpomalil. A tak můj hledáček stále přitahují ty nejobyčejnější radosti života, jako je pití kávy, úsměv nebo čtení papírových novin. Když vidím někoho s knížkou nebo se jen tak kochat západem slunce, mám okamžitě chuť fotit.

Všichni mluví o světle – ale ty pracuješ i s tím, co není vidět. Co pro tebe znamená „neviditelné“ ve fotografii?

Asi to pro mě souvisí s předchozí otázkou. Neviditelný je pro mě pocit, který ve mně snímek vyvolá. Někdy je to úsměv, jindy vzpomínka, další působí svým výtvarným provedením jako pohlazení po duši. Někdy se po- dívám na fotografii a řeknu si: „Tady bych teď chtěla být“. A pokud takový pocit dokáže fotka vyvolat, jsem se svou prací spokojená.

Kdyby ses rozhodla udělat výstavu jen ze zahozených záběrů – těch, co nevyšly – co by nám o tobě řekla?

Že jsem smolař? Lidé se často podivují, že jsem zachytila momenty, které sami ani nepostřehli. Oni si ale neuvědomují, kolik záběrů ve skutečnosti připadne na jeden opravdu skvělý snímek. Ve street fotografii není fotograf režisérem scény a s určitou mírou neúspěchu tak musí vždy počítat. Zkrátka bez špatných snímků nevzniknou ani ty dobré.

Jakou největší lež nebo klišé o street fotografii jsi zažila nebo slyšela?

Nelíbí se mi, když lidé příliš kategorizují a řeší, co vše do street fotografie (či jakékoliv jiné) patří. Vždy mě zajímá, jestli je fotografie dobrá, zajímá mě výsledek. Do jaké patří škatulky, jakou technikou nebo nastavením byla pořízena, není důležité. Důležité je, o čem vypovídá a zda je radost se na ni dívat.

Máš pocit, že jako žena s foťákem ve veřejném prostoru čelíš jinému typu pohledů než muži? A mění to nějak tvoji práci?

Myslím, že jako žena to mám určitě snazší. Navíc jsem z podstaty své povahy i komunikativní a jednat s lidmi mi nedělá obtíže. A to je ve fotografii velké plus. Pokud jsem s někým na ulici konfrontována ohledně focení, většinou pak vše probíhá v přátelské a usměvavé atmosféře. Když jednáte s lidmi s pokorou a úsměvem, jde všechno snáz.

Je nějaký městský prostor, který ti dlouhodobě vzdoruje? A pokud ano – jak si ho zkoušíš získat?

Nejsem fotograf, který by si lokality na street fotografii cíleně vybíral. Fotografuji tam, kam mě můj diář zrovna zavede. Fotoaparát mám stále při sobě, a tak občas vzniknou zajímavé snímky třeba i cestou na večeři nebo do divadla. Jindy musím jet nafotit festival na druhý konec republiky, a tak fotím už na nádražích, ve vlaku, v metru, v ulicích jiných měst atd. Zkrátka fotím, co mi zrovna nejbližší okolí nabízí, a to je samo o sobě tou nejlepší školou. Ve finále i jedno a to samé místo má v každou denní i roční dobu úplně jinou podobu. Každý den se tam odehrávají jiné příběhy, jiné situace, a nikdy není ve finále nic stejné, byť danou lokalitu znáte sebelíp.

Používáš někdy humor jako past?

Nemyslím, že jako past. Používám ho, abych zpříjemnila focení sobě i ostatním. Pozitivní přístup pomáhá lidem k uvolnění, buduje důvěru, spojuje a pomáhá k lepším výsledkům i pocitům z focení.

Zažila jsi někdy moment, kdy ses při focení ocitla příliš pohlcená situací a ztratilas odstup?

Nestává se mi to při focení na ulici, ale při zakázkové fotografii, kdy bych měla odvést profesionální práci, bez ohledu na situaci. Ta mi ale ne vždy sedne, ať už charakterem události nebo přítomnými lidmi, a myslím, že se to pak odrazí i na mé práci. Nejhorší zkušeností v tomto ohledu pro mě byla dokumentace pohřbu, o kterou mě požádala má rodina. Ač nerada, rozhodla jsem se jim tenkrát vyhovět. Fotografování, moje velká láska, se pro mě v ten den změnilo v noční můru. Mířit fotoaparátem na rakev s milovaným člověkem i na truchlící rodinu, přestože to bylo její výslovné přání, mi v tu chvíli připadalo jako hyenismus a nebyla jsem schopná odvést dobrou práci. Byl to první a zároveň poslední pohřeb, kdy jsem zvedla oko k hledáčku. Ale i takové zkušenosti do života fotografa patří. Aby si vytříbil, kudy se ve svém fotografickém životě vydá a co ho dělá v jeho práci skutečně šťastným. Pokud fotíte, co je vašemu srdci blízké, odrazí se to i na výsledku. Pokud budete do takové práce nuceni, bude se to ve výsledku zrcadlit dvojnásob.

Kdyby tvoje fotky měly někoho přesvědčit, aby se zítra na ulici zastavil a jen pozoroval – čeho bys chtěla, aby si všiml?

Je to přesně rada, kterou dávám svým studentům. Když nemůžete zastavit svět, zastavte na chvíli sebe. Zůstaňte pár minut na jednom místě a jen pozorujte. Nevšímejte si ulice jako celku, ale rozdělte si ho na menší kousky. Město je jako jedno velké jeviště a v každém koutě se odehrává jiný příběh. Zaměřte se tedy na jeden a jako pozorný divák si takové divadlo užívejte. Vždy se dříve či později objeví něco zajímavé, co strhne vaši pozornost.